My dva jsme si vždycky jenom hráli. Nejprve na válku. Z ohoblovaných třísek jsme vyrobili bombardovací letadla, ze suků atomové bomby a z borové kůry válečné parníky.

A tu – změna! Země nám byla najednou malá... Suky jsme slepili v družice a parníky přetvořili na kosmické rakety, startující tu z mysu Canaveral, tu z Bajkonuru. Létali jsme mezi hvězdami.

Karel dorostl ve vojáka z povolání. Já v amatéra badatele, zaznamenávajícího informace o každém novém vzlétnutí člověka do vesmíru. Zkrátka: dětské hry dosud jdou našimi životy. My jsme totiž z těch, kdo přitakávají Karlu Čapkovi - v causerii Hráti (in: Kritika slov, 1920) Čapek, mladší z těch dvou, neochvějně tvrdí, že „ve hře jde ještě více než v práci o dokonalost; hra je zaměstnání ryze kvalitativní. Při hře svrchovaně záleží na tom, aby byla dobře dělána; proto je hra matkou ctižádosti, prvním a věčným polem závodění a sebezdokonalování. Nebereme hru dosti vážně, - to je vidět i na neúspěších naší civilizace. Kdybychom si s prací „jen" hráli, získala by tím naše práce úžasné dokonalosti. Kdybychom „hráli svou roli" v životě, nebyli bychom takoví všelijací slamotrusové a mravně tak beztvární jako býváme".