Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému.

Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. A každý z těch velkých vládců, vojevůdců, veličin vždy byl nějaký. Nikdy nikdo nebyl zcela absolutně nevinný. Každý něco v životě provedl. Jsme lid hříšný a božský jedinec prostě neexistuje. A tak se proto vždy na kohokoliv něco najde, buď se na něj pomník postaví, nebo se ten jeho zase za čas zbourá.

Vždy si vzpomínám, jak jsem v 4. třídě obecné zamalovával nebo vytrhával listy učebnic, kde na prvních stránkách byly naše novodobé komunistické ikony: Stalin a Gottwald. My jsme vytrhávali listy a jiní byli zatím věšeni. Co s tím? Koněv, nebo Vlasov?