Zpravidla se však obdivujeme dílům materiální hodnoty, tedy těm, které lze vidět. Zrak je k tomu smysl nejvhodnější. Spirituální hodnoty jsou ke sledování a obdivování mnohem nesnadnější. Jsou náročnější na čas i na rozum. Tam nám zrak nepomůže. Zdaleka nejsložitější je samo hodnocení naší civilizační cesty, která se nám zdá, jako by kráčela od úspěchů k úspěchům. Výš doletíme, dál doplujeme, vše si podmaníme ve jménu svého blahobytu, bez ohledu na následky. Ty se totiž vidí až mnohem, mnohem později. Nás zajímá okamžitý úspěch, okamžitý přínos, řekněme v rámci volebního cyklu či původně pětiletek. Je to však stále o tom samém.

Nikdo nemá zájem hodnotit, zda se cesta naší civilizace ubírá správným směrem. Navíc jsme zahleděni sami do sebe, respektive do našeho systému vybudovaného staletími v tradicích judaismu, křesťanství, islámu, řeckořímské kultury a humanismu. To je ta naše cesta od přírody ke kultuře, k západní civilizaci. Vše ostatní je barbarské, nesprávné. Tady jsme si vybudovali i svébytnou terminologii o lásce k bližnímu, o vzájemné pomoci, později o lidských právech, o snaze být stále lepší a lepší a úspěšnější, ale také o snaze být stále bohatší a bohatší. A to je té neustále se vzdalující přírodě, z níž jsme však vyšli, zcela cizí. Stále aktivněji budujeme přírodě cizorodé systémy a přicházíme s podobně nekompatibilními vynálezy. Naše společnost je doslova zahlcována novými a novými prvky, za kterými se většina snaží klopýtat, aby je pochopila. Nesmí totiž ztratit krok, jinak by nebyla „in“. Jinak by ztratila na konkurenceschopnosti a jejich CV by jim nezajistila dobré bydlo.

Za každou cenu

Celý tento systém ztratil na přirozenosti a z řady termínů se staly „posvátné krávy“, na které se všichni bojí sáhnout, aby neztratili všeobecný kredit. Jistě, jedná se o velmi citlivé otázky, jako jsou výše dětské úmrtnosti, vztah ke stáří a smrti, pomoc chudým a strádajícím. Naše euroatlantická civilizace všechny tyto citlivé otázky řeší podle tradic, podle uchy jsou nastaveny zákony a předpisy. Cílem úspěšnosti každé komunity je pak třeba co nejnižší dětská úmrtnost, co nejvyšší dosažený lidský věk, všeobecná pomoc pro všechny, kteří to požadují, s tím, že o smrti se nikdo moc nebaví. Jako by ani neexistovala. Tento systém však nelze udržet donekonečna.

Naopak, dodržování těchto hodnot v dlouhém horizontu lidstvu škodí a může velmi pravděpodobně vést i k jeho zániku. Je jistě správné, že každý z nás například bojuje o svůj život. Mnohdy je však naše záchrana současně negativně kompenzována zaplevelováním lidského genofondu. Nikoho to pochopitelně nezajímá. Každý chce žít, každý chce, aby jeho děti žily za každou cenu. A v tom to právě je. Za každou cenu. Farmaceutické firmy na to rády slyší, laborují a chrlí nové a nové tuny léčiv. Je to jejich byznys a navíc se holedbají záchranou lidského zdraví. Tady se mimochodem naskýtá otázka, zda se chceme léčit, nebo být zdraví? Těmi tunami chemikálií zatěžujeme náš genofond a s postupem času budeme logicky těch tun chemikálií potřebovat víc a víc a víc, abychom přežili. Bude však to přežití vůbec stát za to? Tato otázka je pochopitelně pro lékaře, nemocné a politiky velice kacířská. Raději odpovím za ně: Ten život za to stát nebude. Bude stát za to jen v případě, když člověk bude mít v sobě náboj schopnosti se o sebe starat, něco tvořit, něco dělat. Jinak bude na obtíž sám sobě, svým nejbližším, společnosti. A ona společnost takovou zátěž dlouhodobě neunese, a pokud, tak spíš jen skupinu vyvolených. Ti vybraní, třeba potentáti a super VIP, tu budou pak chtít být třeba navždy. A k tomu celý ten systém pomalu spěje.