Vizitka, na kterou byl člověk hrdý a nemusel na ní mít žádný titul vpředu ani vzadu. Vizitka, s kterou, když končil svoji životní pouť, odcházel rovnou vzhůru, ať již jsme přesvědčeni, že do nebe či do jiných světů. S psaním začaly různé čáry máry, prostě papír snese hodně a šíbři se v tom uměli pohybovat ke svému prospěchu. Pak se z ničeho nic objevil internet a všichni se radovali a tleskali ručičkami a hýkali nadšením, tedy jak děti, tak i někteří dospělí, kterým vše docházelo poněkud pomaleji.

Netušili totiž se svým dlouhým vedením, asi jako já, který jsem nijak nehýkal, co všechno to představuje, jaké obrovské možnosti se tady nabízejí. „To je pokrok,“ hlásalo se kolem dokola, „ to vám umožní cokoliv a také jakékoliv spojení po celém světě. To je ta pravá globalizace. Nikdo nebude odstrčen. Všichni mohou demokraticky participovat.“ Všichni budou vědět o všem, ale i o všech. Všechna tajemství světa se odkryjí. Začaly vznikat různé sociální sítě, všichni se stávali přáteli všech. Všichni sdíleli všechno. Zdálo se, jakoby se jednalo o hotový ráj.

Mozek atrofuje

Jsem asi skeptik ke všemu novému. Možná to jde s narůstajícím věkem, říkají mi děti. Zkušenosti mne však varovaly, že prakticky vše, co se vynalezlo lidským rozumem, se nakonec, někdy v budoucnu, obrátilo proti nám. Těch příkladů je spousta a tak jsem se začal bránit všeobecnému nadšení z internetu a všech těch sítí prakticky od počátku. Jistě, je to fajn, že si odpověď na cokoliv najdu na internetu, že si vygůgluji mapu městečka na konci světa, kam se chystám na cestu. A tak všichni začali rejdit po internetu a vyráběli si i diplomové práce, úlohy do školy a nikdo se neptal, kdo to vlastně pro internet vyrábí. Je to prostě jednodušší a bez námahy. To je bohužel dnešní měřítko většiny populace. Zisk bez námahy.

Internet lidi sice přibližuje, i když se de facto neznají. Internet lidi i rychle shlukuje k veřejným akcím, z čehož vzniká silná politická nátlaková síla. Dřív musela probíhat časově náročná veřejná agitační aktivita, nákladně lidi svolávat, rozšiřovat pamflety a dnes jedním klikem a hurá. Moje skepse tím zjištěním rychle vzrostla a současně i strach ze snadného zneužití. Kdokoliv může kohokoliv vhodně a chytře zmanipulovat a zorganizovat podle svých potřeb. A místo pravdivého slova může beztrestně rozšiřovat nepravdy, lži, pomluvy. A tak novodobí šíbři, které nikdo vůbec nezná, mohou vhodně manipulovat s náladami po celém světě. A samozřejmě i s volebními hlasy. Lidé totiž v sobě mají stále zakódováno, že věří slovu někde vyřčenému, někde napsanému. „Vždyť jsem to četl na internetu, tak to musí být pravda,“ říká mnoho lidí. A tak se k sobě kupí lidé s jedním přesvědčením a jiní se kupí s jiným. Vznikají tak ty postfaktuální bubliny, o kterých píše Jan Macháček, které si vytvořily své virtuální světy. Sdílí se, ale nediskutuje se.  Bohužel doba předběhla zakořeněné zvyky, a tak jsme se rychle dostali do područí anonymních sociálních sítí internetu.