Předchozí části: Atomový mír – stálá hrozba absolutní války; Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válek, Válka s teroristy, Voják jako potrava; Voják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s koho? Davová nákaz, Tah na východ, Nesnesitelná lehkost války, Jak se připravuje válka; Války z milosti boží; Vždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

1. President Francois Holland reagoval na útoky islámských teroristů ve Francii prohlášením, že jeho země se octla ve válečném stavu. Tím zdůvodňoval omezení občanských svobod a podnikl kroky, ostatně nepříliš úspěšné, aby vytvořil koalici demokratických států, které by se sjednotily v boji proti společnému nebezpečí. V jeho prohlášeních a projevech jsem bohužel nezaslechl ani náznak sebekritiky; vždyť nebezpečí teroristických útoků se objevovalo již dlouho před posledním masakrem v Paříži 15. listopadu 2015, a on sám, věren koloniálnímu dědictví Francie, se horlivě angažoval v boji proti presidentu Bašáru al-Asadovi, a tak nepřímo přispěl k vytvoření příznivých podmínek pro vznik Islámského státu.

Zvláštností této války proti terorismu je dvojí, odlišná stratégie: na jedné straně útočné operace, jejichž cílem je zničit kalifát, centrum moci islámských extrémistů, na straně druhé obrana proti teroristickým akcím ve Francii, Belgii, Německu a dalších státech. Každá z obou podob války používá odlišné zbraně a postupy, odehrává se na různých místech. Zatímco nepřítel v prvním případě obsadil území, které se snaží rozšířit, v druhém se skrývá všude a nikde, útočí nečekaně, cílem útoku se může stát kterékoliv místo, kde se shromáždí větší počet lidí. Válka s teroristy je extrémně asymetrická, týká se zbraní a taktiky, počtu vojáků i míry jejich osobní angažovanosti. Bojovníci Islámského státu používají sebevražedné útoky, vojáci a policisté Francie a kteréhokoli západního státu plní svou občanskou povinnost, aniž by po nich kdokoli žádal, aby ve službě bezhlavě nasazovali život. Voják–sebevrah mnohonásobně zesiluje svou moc – několik jedinců využívajících moment překvapení je s to rozpoutat masakr velkého rozměru. Ve zprávách o dobytí města Ramadi 27. prosince jednotkami irácké armády se dočteme, že islamisté, jejichž počet v obklíčeném městě dosahoval jen desetiny vládních vojáků, připravili několik desítek opevněných a výbušninami naplněných nákladních aut, kamiónů a buldozerů, a tak bořením celých bloků domů i malý počet vojáků-sebevrahů dovedl podstatně zbrzdit a ztížit postup útočníků.

Ať již charakter zmíněné války charakterizujeme jakkoli, na první pohled jde o extrémní typ absolutní války. Prohlášení předáků Daeše, že jejich cílem je rozšířit kalifát nejen na Předním východě, ale i v Evropě, Africe a na celém světě, je nesmyslný, absurdní. Na druhé straně ani politikové a stratégové Západu se nemohou domnívat, že válečnými prostředky islámské teroristy definitivně zlikvidují. Takto definovaný maximální cíl je neuskutečnitelný, protože vojenské a policejní akce proti džihádistům vyvolávají nežádoucí reakce, které nevyhnutelně ovlivňují terorismem a náboženským fanatismem dosud nezatíženou masu vyznavačů koránu. Zbrklá a hysterická reakce George Bushe na teroristické útoky 11. 9. 2001, která vedla k válkám v Afghánistánu a Iráku, potvrdila, že islámští extrémisté dosáhli svého hlavního cíle. Bin Ládin v prohlášení vydaném po útoku teroristů zdůraznil, že nešlo jen o to pokořit Američany, zplozence ďábla, ale především přinutit je k odvetě, která by zradikalizovala netečné masy muslimů, a zapojila je do džihádu, svaté války proti říši Zla. Není to jen otázka pověstných collateral damages, přidružených škod, jimž se žádné vedení války, jakkoli chirurgicky přesné, nemůže vyhnout. Přispívá k tomu sama extrémní asymetrie války. Příkladem obrovské technické převahy Američanů je například používání bezpilotních letadel. Tento účinný a pro útočníka bezpečný způsob ničení nepřátel vyvolává zděšení, hrůzu a hněv i lidí, kteří nejsou přímo těmito vojenskými akcemi dotčeni. Sledujeme-li na internetu záznamy nočních akcí amerických dronů, neubráníme se pocitu, že takto se válka vést nemá, že tu není něco v pořádku. Činnost operatérů, kteří, usazeni v pohodlném prostředí vojenské základy ve Virginii nebo v Nevadě, podle filmových záběrů ničí skupiny nepřátel i jednotlivce pohybující se v dalekém syrském údolí nebo někde v irácké pustině, připomíná elektronickou hru; ztrácíme pocit skutečnosti, akce dronů se podobají činnosti deratizátorů, kteří čistí terén od obtížného hmyzu. Není divu, že američtí naváděči bezpilotníků nevydrží být u této služby dlouho. Velitelé těchto útvarů proto vyhledávají vhodné specialisty mezi skalními hráči pařanů, elektronických her, kteří jsou dostatečně otrlí, a zabíjení nepřátel považují za sportovní výkon. Paradoxně sám nerovný způsob boje vyvolává protesty a mnohé mírumilovné muslimy, kteří se octnou v nebezpečí, snadno mění v mstitele. Dokládá to například americký film Černý jestřáb sestřelen, který je rekonstrukcí nezdařené americké vojenské akce v Somálsku v roce 1992. V poslední scéně filmu vidíme hlouček vyčerpaných amerických vojáků, kteří se snaží co nejrchleji doběhnout ke svému vrtulníku; vysmívá se jim tlupa otrhaných, kolem nich poskakujících místních kluků; snad právě v té chvíli mnozí z nich prošli základní školou nenávisti vůči cizím vojákům. Můžeme se divit, když je za pár let najdeme mezi mudžahedíny vybavenými kalašnikovem a výbušninami? (Asymetrie této válečné akce byla strašná: na jednoho padlého Američana připadlo 100 obyvatel Mogadišu.)