Po násilném svržení ukrajinské vlády a následné ruské anexi Krymu, se znovu hovoří o tom, že svět je na prahu nové studené války. Napětí mezi atlantickými spojenci a Ruskem poutá zájem veřejnosti v Evropě i v zámoří do té míry, že vznik a expanze Islámského státu západní mocnosti nevnímají jako největší nebezpečí hrozící civilizovanému světu a nepodnikají nezbytné vojenské kroky, aby je v zárodku odvrátili a zlikvidovali. Proč dnes politiku Spojených států určuje spíš masivní protiruská kampaň než boj proti islámskému terorismu? Snad proto, že válka v Iráku a v Sýrii, obě vedené z vůle amerických presidentů, stály u zrodu nové formy terorismu, proti které jsou individuální činy Al Kajdy a jiných podobných sekt pouhou předehrou? V domě oběšencově neradno mluvit o provaze. Proč se právě z Afghánistánu, Pákistánu, Iráku a Sýrie, ze zemí okupovaných, podřízených a ohrožovaných nejmocnější armádou světa, valí do Evropy neustávající proud uprchlíků? Politikům velmoci, která se dnes snaží obnovit svou dnes již notně otřesenou pozici a Evropu si podřizuje sítí smluv a závazků, to zřejmě nevadí. Zatímco na západní hranici USA vyrostla zeď a do imigrantů se střílí, Evropa se snaží utečence z potápějících se lodí zachraňovat. Atlantickému společenství vládne jedno velitelství, ale ne jedna morálka. Můžeme věřit tvrzení, že Rusko, které se po čtvrtstoletí ponížení a propadu snaží získat zpět ztracenou pověst, je největší hrozbou světovému míru? O jakém míru vlastně dnes můžeme mluvit, když se už delší dobu válčí na bojištích různých zemích a kontinentů?

Od konce druhé světové války roku 1945 až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let byl svět rozdělen do dvou sfér vlivu, mezi nimiž panovalo napětí dané podstatnými rozdíly západního (atlantického) a východního (sovětského) politického a hospodářského systému. Vinou neblahých historických okolností nevedla spolupráce USA a Sovětského svazu, která se za války osvědčila, po společném vítězství na jaře 1945 k vzájemnému sbližování. Místo soutěživé spolupráce při obnově válečných škod došlo k odcizení, roztržce a polarizaci, která několikrát Ameriku, Evropu a Sovětský svaz přivedla na samý okraj války. Na první pohled se zdá, že v druhé polovině 40. let došlo jakoby k návratu k přirozenému stavu – americkou demokracii, britský liberalismus, francouzské pojetí občanských práv nebylo možné smířit s rigidní diktaturou stalinského typu. Dnes v demokratických společnostech (spíš jde o kapitalistické státy, jejichž společenské rozpory tlumí demokratický parlamentarismus) převládá názor, že poválečná polarizace nebyla ničím jiným než důsledkem přirozeného antagonismu mezi svobodou a útlakem – oheň přece nelze smíchat s vodou. Situace ve skutečnosti nebyla tak jednoduchá. Za války oheň spolupracoval s vodou – oba živly z toho měly oboustranný prospěch. Proč se nenaplnilo očekávání mnoha lidí na obou stranách fronty, kteří měli za to, že po válce dojde k postupnému sblížení obou společenských systémů, k ulamování protikladných mocenských, ideologických a hospodářských principů na obou stranách?

Radikální změnu americké politiky umožnil vynález atomové pumy

Proč se nenaplnily vyhlídky politiků, vědců, novinářů, intelektuálů na obou stranách, kteří se domnívali, že se po válce diktátorský režim v Sovětském svazu, zbavený bezprostřední hrozby útoku zvenčí, začne zmírňovat a polidšťovat působením demokratizačních reforem? A proč ani ve Spojených státech nedošlo k postupnému odbourání rasových zákonů, k oslabení rozhodujícího slova válkou zduřeného armádního a vojenského komplexu a k pokračování sociálních reforem 30. let. Co umožnilo jestřábům americké politiky a generality, aby ihned po Rooseveltově smrti zvolili vůči Sovětskému svazu konfrontační strategii, která přerostla v nekompromisní boj (zatím jen) na poli diplomacie, hospodářství a ideologie? Ruku v ruce s tím se rozhořel hon na čarodějnice uvnitř země; vládní moc, podléhající tajným bezpečnostním úřadům, zahájila politické čistky proti odpůrcům starých nepořádků a křivd. Miliony vojáků Spojených států, kteří bojovali proti diktátorským režimům, se nedočkalo sociálních a politických reforem jako zárukám proti budoucím hospodářským krizím způsobeným neřízenou honbou hrstky magnátů za maximálními zisky. Radikální změnu americké politiky umožnil vynález atomové pumy. Trumanovu politiku určovalo vědomí, že v arzenálu americké armády se objevila nejničivější zbraň všech dob, která zajistí jeho zemi nadvládu nad Sovětským svazem i celým světem. Atomová puma neměla pouze převratný vojenský význam, ale stala se ihned rozhodujícím faktorem politickým. Proto ji můžeme nazvat porodní bábou studené války.

Vynález atomové zbraně ukázal, že lidé jsou s to rozpoutat síly, které mohou způsobit genocidu celých národů a dokonce mohou ohrozit i existenci lidstva. Na obzoru se zjevila atomová válka jako zvláštní typ absolutní války, o jaké lidé předtím neměli ani potuchy. Realita předčila dávné mýty i moderní vědeckofantastické horory. Uvažujme chvíli v rovině alternativ. Pokud vynález vznikl úsilím vědců, pak nebyl výsledkem jejich ryzí poznávací vášně, kterou už sama existence dosud neznámých oblastí a zákonitostí přírody stimuluje k maximálním výkonům. Atomová puma by nespatřila světlo světa, kdyby její konstrukce nebyla placena a podporována politiky. V dobách stabilního míru by politiky a stratégy nenapadlo financovat výzkum, jehož úspěch nebyl předem zaručen. Válka se ukázala být nejlepší kolébkou apokalyptického vynálezu zkázy. Nebyli to pouze vědci v USA, které stát pověřil tímto významným úkolem. V roce 1940 se touto otázkou zabývali i vynikající němečtí fyzikové – Carl Friedrich Weizsäcker a Werner Heisenberg. Weizsäcker, syn jednoho z předních nacistických pohlavárů a bratr pozdějšího prezidenta Německé spolkové republiky, připravil v roce 1940 pro Hitlerův štáb odbornou zprávu o možnosti sestrojit zbraň mimořádného účinku. Nákladné výzkumy, nutné pro sestrojení atomové bomby, nedostaly prioritu, protože Weizsäcker, kterému se nepodařilo zapojit do tohoto projektu svého učitele Nielse Bohra, nezastíral, že jde o běh na dlouhou trať. V USA se naproti tomu početnému týmu vedenému Jacobem Robertem Oppenheimerem podařilo náročnou státní a vojenskou zakázku splnit: 16. června 1945 byla první puma otestována a během necelých tří týdnů její dva prototypy smetly japonská města Hirošimu a Nagasaki z povrchu země.