1. Československé hospodářství se po listopadu 1989 octlo na křižovatce, ale o tom, kterou cestu se má dát, se prakticky nediskutovalo. Názory, které prosazoval Václav Klaus a pravicoví ekonomové a politici, z nichž někteří si tím napravovali poškozenou pověst z normalizační éry, lze shrnout do jediné věty: není jiná cesta, než ta, kterou se dalo hospodářství nejmocnější země světa. Tak se dějinná křižovatka měnila na jednosměrnou cestu. Podobně jako se u nás po roce 1948 stával jakýkoli pokus přizpůsobit vizi socialismu našim podmínkám nebezpečnou úchylkou, tak také po čtyřiceti letech dominantní proud politiky a žurnalismu stíhal oponenty jediné možné cesty jako nebezpečné snílky, ne-li sabotéry rázného zúčtování s předchozím režimem.

Někteří lidé řeknou, že to nemá smysl lámat si dnes hlavu nad tím, co by se mohlo kdysi (je tomu už třicet šest let!) dělat jinak; jsme tam, kde jsme, někdo si polepšil, jeden víc, druhý míň, ale celkem se nám nedaří špatně, obchody jsou plné zboží, v evropském měřítku na tom nejsme nejhůř a ve světovém by nám leckdo mohl závidět. Přitom bylo u nás dost vzdělaných ekonomů – připomeňme aspoň Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu, – kteří přišli s jinými návrhy, ale nedostali se ke slovu, protože neproběhla ani jedna věcná, odborná diskuse na téma ekonomických reforem, všechno přehlušil nápor hlasatelů politických a ideologických názorů a zájmů, kteří jakékoli odchýlení od vzoru americké neoliberální ekonomie považovali za skryté pokračování v marastu zbankrotovaného egalitářského režimu.

Odborníci v akademických ústavech u nás začali diskutovat o ekonomických reformách již v 60. letech, kdy se křivka hospodářského růstu poprvé začala ohýbat; inspiraci hledali například u amerického ekonoma Paula Samuelsona, který jako stoupenec keynesiánské teorie byl přesvědčen, že ničím nekontrolované působení kapitalistického tržního hospodářství vede do slepé uličky. Samuelson uvažoval o smíšené ekonomice: racionální intervence státu zabrání excesům volného trhu.

Později, když zažil důsledky kapitalismu „podřízeného kapitalistům samým“, mluvil o „realitě frankensteinovsky šíleného finančního inženýrství“. (Všimněme si, že Samuelson používá termín „inženýrství“, který Václav Klaus používal také, ale v opačném smyslu.) U nás první stoupenci zavádění prvků tržní směny do centralizované výroby, distribuce a spotřeby nedostali nejmenší šanci podílet se na hledání nejlepšího řešení ekonomické přestavby – nejlepšího ne pro hrstku vyvolených, ale pro většinu obyvatelstva. Václav Klaus ovládl politické pole, jedním z jeho oblíbených strašáků byla Šikova „třetí cesta“, jakoukoli odchylku od neoliberální ekonomie prosazované Reaganem a Thatcherovou považoval za nesmysl a zradu demokratického ideálu svobody. Tím, že se jeho podpis octl na formulářích kupónové privatizace, zdálo se mnohým lidem, že jim právě on, vzdělaný ekonom, brilantní diskutér, tenista a lyžař, štědře nabízí vstupenku do majetkového ráje. Netušili, že tím umožňují nekontrolovatelný přesun masivního národního majetku do kapes hrstky vyvolených. Viktor Kožený, známý ve světě jako „pirát z Prahy“, kmotr František Mrázek, privatizátor rekreačního areálu KSČ na Orlíku, kterého skolila anonymní kulka u zámečku v Durychově ulici, kmotr Radovan Krejčíř, odsouzený k pětatřicetiletému žaláři v Jižní Africe, kterému se před lety při zatýkání v Praze podařilo zázračně utéct záchodovým okénkem – jsou jen tři nejvíc odpudivá jména z dlouhého seznamu podnikatelů–miliardářů, kterým Klausovy ekonomické reformy vytvořily v polistopadovém prostředí výhodné prostředí, aby prokázali svoji schopnost obohacovat se na účet jiných. Mohl bych jmenovat další jména, ale stačí, podíváte-li se sami do seznamu nejbohatších lidí na planetě, který uveřejňuje časopis Forbes, a zamyslíte-li se nad miliardáři z Českých zemí, uděláte si sami obrázek o tom, jak se u nás za Klausovy éry bohatlo. Hotová Klondike! Zvlášť si mi u těch českých superpodnikatelů líbí, že se chlubí tím, že nepotřebovali žádnou profesionální přípravu – nač by se oháněli diplomy a certifikáty, oni jsou self made, udělali se sami. Jistě spoustu hejblů, grifů, metod a postupů otevírajících bránu bohatství někde odkoukali, ale ani kdyby byli ještě třikrát chytřejší a všímavější, nezmohli by nic, kdyby jim k tomu neposkytl skvělé podmínky sám systém nastavený novými politiky, vyznavači ničím neomezovaného trhu.