1.  V závěru Ježkova blues V+W zpívali: „Jen zaváté stopy, starý klobouk ve křoví, nikdo nic nepochopí, nikdo se nic nedoví." Stopy našeho Listopadu jsou sice poněkud zaváté, na lecjaký špatný krok, nezdar a neřád již milosrdný čas navál písek zapomnění, ale ohlédnutí za minulostí, navzdory všem „stopám, faktům, tajemstvím", nemusí vést k fatální nedůvěře, že „nikdo nic nepochopí a nikdo se nic nedoví". Doufejme, že bude stále těžší zanášet a zahrabávat tisíc a jednu neplechu a že různé kauzy – aféry topných olejů, podvody při privatizaci dolů, továren, lesů, nemocnic, zámků, bytů, zemědělských družstev, vojenských zakázek a jiných pochybných světských i církevních restitucí a plateb – přece jen se nepodaří nadobro zařadit mezi nevyhnutelné průvodní jevy valícího se společenského procesu, které známe z minula jako Leninovy létající třísky nebo jako jejich mladší sestry, pověstné collateral damages, přidružené škody.

(Dnešní zprávy připomněly jeden z drastických případů rané fáze církevních restitucí a tak nemohu nezareagovat na tuto přihrávku na smeč. Je to tajemstvím opředený příběh o tom, jak Voršilky dostaly v restitucích skleněnou přístavbu Národního divadla a jak se naší první scéně podařilo si ji po letech koupit ve dražbě za 290 miliónů od neznámé firmy sídlící na Panenských ostrovech. V novinách se o této zaváté stopě jednoho z polistopadových podvodů píše decentně, con sordino: „Počátkem 90. let nedopatřením v zákoně dostal budovu v restitucích Řád sv. Voršily. Ten pak objekt prodal Themosu." Nebylo by na čase zeptat se dnes na ono „nedopatření" Cyrila Svobody, který jako politik, právník a věrný syn katolické farnosti o tom dobře věděl? Ale kdo by se dnes vracel do prehistorie naší šokové hospodářské transformace, kdo by zkoumal zavátou stopu, když už je, není-liž pravda, zase všecko v pořádku? Ukradené se vykoupilo.)

Lidé, kteří myslí v ryze politických, ekonomických a právních pojmech, budou sledování polistopadových stop prohlašovat za ztrátu času. Velice se přitom dovolávají paragrafů. Soudcovo slovo považují za definitivní tečku za složitými, nejasnými, mnohoznačnými kauzami, včetně žalob, které se podařilo presidentskou amnestií navždy vyřadit ze hry. Muži a ženy v taláru přece nerozhodují, kdo má či nemá pravdu, ale jak se učiní paragrafům zadost: vivat iustitia, pereat mundus. Právníkům někdy nedělá potíže přiznat, že sice jde o podvod, korupci, nečestné jednání, ale že osvobozující výrok se přesně drží mantinelů paragrafů. Tuto sofistiku jsme například slyšeli od právníků Vrchního soudu, kteří osvobodili tři poslance za to, že se za úplatek vzdali poslaneckého křesla. Právníci a ideologové naštěstí nikdy nemohou minulost plně držet ve své moci. Ani když si pro své cíle založí dobře placené ústavy a instituce. Lidé si vždy budou klást otázky vymykající se oficiálnímu, vrchostenskému, mediálně nejhlasitějšímu výkladu událostí. Je to věčná svízel Hamletova – otec na hradbách ho nepřestává strašit a vyzývat k potrestání starých zločinů. Víme, že dnes u nás, na rozdíl od předchozích dvou století, větší úlohu hraje zapomnění než paměť a že některé věci už, bohužel, nejde napravit. Naštěstí platí i to, že minulé věci opředené chvalozpěvy a velebením kritické myšlení zbavuje aureoly. Střízlivé ohledávání stop má vždy šanci zbavit je přemíry dobového písku a ukázat, kam vedou.

Můžeme přijmout tvrzení, že listopadové vítězství nad komunistickým režimem vybojovala hrstka statečných jedinců – disidentů, kteří „holýma rukama", silou pravdy a lásky, přiměli držitele moci, aby jim bez jediného výstřelu předali moc? Je v pořádku, když se po převratu někteří z nich vysmívají Gorbačovovi, že se mu nepodařilo sovětskou říši udržet pohromadě? Měli by mu spíš poděkovat – kdyby Reagan měl při vyjednávání za partnera neústupného dogmatika, bůhvíjak by to dopadlo. Můžeme disidenta, který litoval, že se u nás v roce 1948 nenašel generál, který by s komunisty rázně zatočil, považovat za demokrata? Kolik tisíc lidí s hvězdou na klopě i bez odznaku by musel jeho český Pinochet dát postřílet, popravit, uvrhnout do vězení, aby se země mohla dát tou správnou cestou? Můžeme práci miliónů lidí znehodnotit tím, že je zařadíme do šedé zóny? Můžeme lékaře, stavaře, učitele, herce, dělníky a kohokoli, kdo dělal svou práci dobře, hodnotit jako zbabělce a oportunisty, jen proto, že neriskovali a své kritické mínění o režimu nedávali ostentativně najevo? Můžeme veřejné nadávání bolševikovi v hospodách, zvlášť když bylo povzbuzeno větší dávkou alkoholu, považovat za akt občanské statečnosti? Podobné pochybnosti a otázky vyvolává i dnešní systém politických stran – můžeme je považovat za záruku demokracie, za záruku svobody slova a rovné soutěže myšlenek, názorů, vizí? Můžeme neochotu mnoha občanů zúčastnit se voleb svádět na jejich nedostatečnou občanskou uvědomělost? Není jejich netečnost vůči veřejným věcem dána tím, že nevidí žádnou stranu, která by odpovídala jejich názorům a hájila jejich zájmy? Není přece v pořádku, že se jich nikdo neptá, jde-li o zásadní věci dotýkající se každého z nás, jako bylo – rozbití Československa; privatizace továren, přírodních zdrojů a institucí zaručujících plnění základních funkcí státu; členství republiky v mezinárodním vojenském paktu; přítomnost cizích vojenských základen u nás; regulace přílivu emigrantů ze zemí s odlišnými civilizačními zvyklostmi, které jsou v rozporu s naší kulturou.