Franz Kafka a Panislámské nebezpečí

V teorii chaotických procesů se objevil bonmot – mávnutí motýlího křídla v New Yorku způsobí hurikán v Pacifiku. Ve vulgarizované podobě dialektiky se setkáme s tezí podobného ražení – všecko souvisí se vším.

Podívejme se, poučeni těmito tezemi, na zdroje a příčiny masového zabíjení, které dnes a denně v Alláhově jméně rozpoutávají islámští teroristé nebo náhle zešílevší zabijáci, léčící si svá soukromá traumata krvavou lázní. Své oběti si vyhlížejí nahodile, ale s ohledem na to, aby mohli v krátkém čase zabít co nejvíce lidí.

Náboženští fanatikové v nich vidí nepřátele islámu určené k likvidaci; připlete-li se jim do cesty těhotná žena, dívka, dítě, invalida, stařec – tím hůře pro ně, neměli být v nesprávném čase na nesprávném místě. To je zlaté pravidlo teroru. Jeden z Mašínů, z nichž absoutní antikomunisté chtějí udělat národní hrdiny, prohlásil, že byli připraveni skolit každého, kdo se jim dostane do cesty. Ruští revolucionáři, bojující proti carovi a představitelům samoděržaví, byli ohleduplnější. Traduje se historka o nihilistovi, který v záloze čekal na gubernátorův kočár; v kritické chvíli popadl bombu, ale když zahlédl, že vedle potentáta sedí holčička, odhodil odjištěnou bombu stranou.

Při policejním šetření teroristických činů se berou v potaz především nejbližší data – kdo čin spáchal, zda byl součástí skupiny, nebo zabíjel jako osamělý vlk, jaká byla jeho motivace, kdo ho připravoval a vedl, jaké bylo jeho rodinné a sociální prostředí. V každém případě se však v pozadí teroristického útoku postupně objevují i vzdálené příčiny. Nejde ovšem o žádné mávnutí motýlího křídla, jde o události zásadního společenského a historického dosahu. Západní kolonizátoři, zejména Britové a Francouzi, po staletí si podmaňovali arabské a africké země, vůči místnímu obyvatelstvu postupovali s arogancí plynoucí z jejich vojenské, hospodářské a kulturní převahy. Výzvy evropských a amerických vzdělanců, kteří protestovali proti koloniálnímu násilí, měly jen omezený účinek, nepomáhala ani varovná slova o budoucí odplatě. Před několika lety jsem v časopise Die Neue Rundschau, o němž se Franz Kafka zmiňuje ve svých Denících, narazil na článek Panislámské nebezpečí. Jeho autor Halil Halid Bey, významný turecký právník, historik, diplomat, iniciátor panislámského hnutí, již v roce 1916 předvídal úlohu, kterou při vzpouře kolonizovaných mas sehraje islám. Předvídal, že chudí, bezbranní, ponížení se zaštítí tím, co tvoří základ jejich životního stylu, totiž vírou v Alláha. Podle Beye „islám je nejlepším prostředkem k sebeobraně, protože je spíš sociální orgnizací než vírou, a své stoupence organizuje pocitem sounáležitosti charakteristickým pro národy inspirované národními snahami“. Platnost těchto slov se po sto letech v plné míře naplňuje. Bey konstatoval, že „projevy odporu jsou v jednotlivých případech organizovány tím nejnebezpečnějším způsobem“. Dnes to již nejsou, bohužel, žádné jednotlivé případy. Zfanatizovaní islamisté přecházejí do útoku. Usáma bin Ládin po teroristických akcích v New Yorku a ve Washingtonu vydal prohlášení, ve kterém definuje cíl násilného činu. Nebyl jím v první řadě symbolický akt odplaty, nýbrž snaha, aby se milionové mysy muslimů na celém světě probudily z letargie a povstaly proti nenáviděnému nepříteli. Počítal se zbrklou a nepromyšlenou reakcí prezidenta Busche, který, zaslepen vojenskou převahou Spojených států („kdo nejde s námi, je proti nám“), si neuvědomil, že lid v zemích ničených nekonečnou válku a chaosem povstane proti západním agresorům a bude s nimi vést trvalou povstaleckou válku. Čím méně byly vojenské intervence v Afghánistánu, Perském zálivu, Iráku, Sudánu, Sýrii, Lybii a jinde ospravedlněny, tím více se v islámském světě šířila nenávist k vojákům Spojených států a NATO. V Kábulu vám lidé potvrdí, že nechtějí žít pod vládou Talibánu, ale hned dodají, že věří v Alláha a přítomnost cizích jednotek na svém území je jim trnem v oku.

Duševní hygiena

Druhým záchvěvem motýlího křídla, uvádějícím nekontrolovatelné procesy k výbuchu všeobecného násilí, je dlouhodobý proces, který zabíjení nejrůznějšího typu promítá do každodenní životní praxe stamilionů lidí jako něco samozřejmého, bezpříznakového, nevyhnutelného. Profesor Koukolík již po mnoho let varuje před kultem násilí v prostředcích masové komunikace, poukazuje na to, že průměrné děti a dospívající ve Spojených státech i v mnoha jiných zemích mohou být každodenně svědky nejrůznějšího typu zabíjení. Během jednoho týdne sledování kriminálních, válečných a hororových filmů se na sítnici oka a ve vizuální paměti diváků zachytí stovky zabitých, zastřelených, rozčtvrcených, rozpáraných, popálených, rozdrcených, rozleptaných těl, hlav, rukou, nohou, zad, břich. Někdy ani tato krvavá hostina nestačí, a děti si snímají z internetu videa nejodpudivějších scén. Tu a tam se stane, že nenápadného výrostka, studenta, úředníka, dělníka, otce rodiny, vojáka, řemeslníka popadne amok a nazdařbůh střílí. Kde se to jen v něm bere? – ptají se zděšení rodiče, příbuzní, známí. Jak je možné, že veterána z války v Perském zálivu napadne vyhodit do povětří vládní budovu v Oklahomě, v jejíchž troskách zahyne 168 lidí? Jak je možné, že se na fotbalovém stadionu strhne rvačka, která končí desítkami zabitých a stovkami raněných? Proč se zhrzený student vyzbrojí vojenskou puškou a po několik hodin zákeřně střílí v areálu univerzity do každého, kdo se mu namane?