1.    V této větě čítající pouhých 13 slov najdeme hned dvě sousloví, která zasluhují komentář. Spojení slov (syntagma) „část českého obyvatelstva“ označuje neurčité množství – o jakou část obyvatelstva jde? Vymezuje se tím každý desátý, osmý, pátý Čech? Část si může určit každý po svém. Protože ve stanovách sudetských Landsmannschaftů se od počátku, tj. od roku 1947, hovoří o odsunu jako o Völkermordu (genocidě), je zřejmé, že na masovém vraždění se musela podílet velká část českého obyvatelstva. Ale o žádné vyhlazovací akce nešlo, násilí proti bezbranným lidem se dopouštěli jednotlivci a malé skupiny lidí v mimořádné době, kdy se naším územím přehnala válka. Uvědomil si bývalý kněz, jakému utrpení bylivystaveni lidé, když viděli své blízké umírat v posledních hodinách války? On to nezažil, jen o tom slyšel. Ale kdo mu vštěpoval, které oběti má litovat a oplakávat? (*) Seznámil se s mimořádně složitou situací, která na konci války vládla v pohraničí? Neví, že tímto územím prošlo půldruhého milionu Němců utíkajících před Rudou armádou a že 290 000 Čechů, kteří zůstali po záboru v pohraničí, byli s blížícím se koncem války vystaveni šikanám a hrozbám. Kde se dnes dočteme, že v letech 1943–1944 bylo vyvlastněno 1 500 českých hospodářství? Že se tam nacházely tisíce zahraničních dělníků a vězňů, kteří utekli z koncentračních táborů? Dnes už nikdo nezjistí, že se na toto území stahovaly kriminální živly chtivé majetku a krve. 

Na zločinech se podíleli především lidé vyznačující se negativními vrozenými dispozicemi; profesor František Koukolík je nazývá deprivanty. Jde o jedince perverzních sklonů; o těch nejhůř postižených fyziologové tvrdí, že je nelze převychovat, jejich povaha se projeví, jakmile jim to situace dovolí. Projevuje se to zejména v armádách; ve všech se najde několik procent vojáků, kterým válka poskytuje ideální příležitost uplatnit své zvrhlé sklony. Také kriminalisté potvrdí, že mnozí hrdelní zločinci patří do této prokleté skupiny. Sledujeme-li některé případy tzv. „zabíjení po česku“ (tento výraz zřejmě potěší mnohé německé deprivanty a jejich pomocníky), šlo o lidi zbavené soudnosti mimořádným zážitkem, který často uvolnil dlouho potlačovanou trýzeň. Dnes se hnus z činů deprivantů vztahuje téměř na celý český národ. Že je to vítr do plachet některým sudetským Němcům, nepřekvapuje, ale kde se vzalo v našem národě tolik masochistů, z nichž někteří Čechům dokonce upírají právo počítat se k vítězům druhé světové války? Nerozumím tomu, když se členové naší vlády přátelí s panem Posseltem, který prohlašuje, že prezident Beneš se dopustil jednoho z největších válečných zločinů. Karel Schwarzenberg si myslí totéž, a mnoho našich vzdělanců to opakuje po něm s vědomím, jak jsou stateční, čestní, neposkvrnění nacionalistickou, ale ani komunistickou propagandou, jak se odvážně vyrovnávají s národními traumaty, které nám „leží v žaludku“ a poškozují „funkce celého organismu". Soudnictví rozlišuje „crime de passion“; zločinu z vášně se člověk dopouští v okamžiku, kdy ho tlak okolností zbavuje soudnosti a jedná intuitivně, nezodpovědně. Nepřimlouvám se za to, aby se takové zločiny z přetlaku emocí omlouvaly, ale upozorňuji, že ne všechny na první pohled stejné nebo podobné zločiny můžeme házet do jednoho pytle: když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Podle profesora Koukolíka v každém společenství se nachází přibližně stejný počet deprivantů se zjevnými patologickými sklony. V Čechách a na Moravě se v posledních týdnech a dnech války dopustili vojáci SS a Wehrmachtu mimořádných krutostí; vůbec nešlo o činy nezodpovědných deprivantů, psychicky narušených jedinců, šílenců. K takovým věcem nedocházelo jen na konci války, byly to průběžné „přidružené škody“ masového zabíjení, které stálo životy asi 25 miliónů obyvatel Sovětského svazu (z toho 18 milionů civilních obětí) a  8 miliónů Němců. (Neudivuje, že čísla válečných obětí jsou nepřesná, ale šokuje, že se odhady liší o milióny.)

V Německu došlo ve 30. letech 20. století k tragickému zvratu, kdy se deprivantům, hrstce lidí na vrcholných stupních moci, podařilo svůj postoj, Weltanschauung, vnutit celé společnosti. Vojáci, kteří vypalovali Lidice a tisíce podobných vesnic v Rusku, na Ukrajině, na Balkáně, ve Francii, Itálii, Španělsku a jinde v Evropě, tisíce dozorců v koncentračních táborech a věznicích, statisíce členů oddílů SS, Heydrichových bezpečnostních služeb a jiných nacistických organizací, se nedopouštěli válečných zločinů spontánně, z vlastních osobních pohnutek, ale na rozkaz. Mnohé zločiny prováděli s představou, že slouží slávě a velikosti Německa, že brání kulturu a civilizaci a před barbary, méněcennými národy. Pro válečné, opresivní a vyhlazovací operace se nejlépe hodili lidé zvláštních sklonů, kteří prošli přísnou ideologickou a vojenskou výchovou. Wehrmacht si pomocí masmédií dlouho udržovala pověst armády, která dodržovala zákony slušnosti a cti. Postupně se však historikům podařilo najít a publikovat dokumenty, které ukázaly, že i mezi řadovými vojáky a důstojníky se vyskytovali ničeho se neštítící zabijáci.