Odpůrci levice se snaží tuto tezi popřít, vyřadit z veřejného prostoru; právě tak se snaží vystavit informační emgargo na slova–pojmy, jako „vykořisťování“, „buržoazie“, „válečné štvaní“, „internacionalismus“, „zestátnění“, „znárodnění“, „pokrok“. Ale ani mnohá jiná slova, která mají jednoznačně kladný obsah, neobstojí před postmoderní relativizací. Proti národnosti se staví – občanství, proti spravedlnosti – svoboda, proti míru – bezpečnost, proti odzbrojování – zbrojení, proti střídmosti – konzum, proti solidaritě – zájem individua. Existují knihy demaskující frazeologii opresivního režimu dovolávajícího se ideálů komunismu, ale myslím, že by bylo na čase sestavit novořeč (newspeek) neoliberalistické postmoderní ideologie. Začít by se mohlo s rozborem pojmů „neviditelná ruka trhu“, „nadnárodní korporace“, „globalizace“, „flexibilita“, „zeštíhlení (podniků)“, „finanční deriváty“, „hedge fondy“, „alterantivní fakta“, „modernizace“. Už to by vydalo na knížku.

Marx teorii tříd odvodil ze studia současnosti a dějin. Můžeme popřít slovo–myšlenku, ale skutečnost tím ze světa nesprovodíme. Někoho snad překvapí výrok papeže Františka, zaznamenaný v jeho první encyklice: „Realita je víc než idea“. Třídní složení v kapitalistické společnosti zkomplikoval sám vývoj. Společenské vztahy, jak se vyhranily v době, kdy buržoazie prosazovala své třídní zájmy namířené proti feudálním poměrům ovládaným světskou a církevní aristokracií, jsou již dávno překonány. Marxovo dělení tříd je určeno vztahem k výrobním prostředkům, odtud se rodí kapitál, majetek, moc. Složení společnosti se za průmyslové a elektronické revoluce změnilo a mění. Dnešní sociologové přicházejí s komplikovanějším pojetím a dělením společenských skupin. Pierre Bourdieu zavádí kritérium vzdělání a zkoumá vztah kulturního kapitálu k ekonomickému kapitálu. Výrazná převaha vzdělání je u vzdělanců a lidí levicové orientace. Pravý opak tvrdí stoupenci pravice. Vzdělaní se ovšem neměří „plzeňskými diplomy“, ani certifikáty soukromých škol; jde o zvídavost, o postoj člověka k věcem, které přesahují jeho osobní obzor. Tato skupina lidí bude zřejmě hrát hlavní roli při změně systému. Lenin se mýlil, když nedůvěřoval ruské inteligenci a vystupoval proti ní, zatímco lidové vrstvy si idealizoval. Maxim Gorkij mu to marně vymlouval – šlechtivć nadal na bosáka. Srovnáme-li Trumpa, Porošenka nebo Berlusconiho s Putinem, prezidentem Si Ťin-pchingem nebo Gramscim, případně Lenina s Franzem Josefem I., ukáže se, na které straně je převaha intelektuálních schopností. Samo o sobě to není jednoduchá rovnice na ose dobra a zla; vzdělaní samo o sobě člověka nepovznáší, právě tak jako bohatství ho nemusí za všech okolností korumpovat. Je ale velký rozdíl mezi člověkem, který zbohatl vlastním přičiněním, a miliardářem, který se domohl majetku dědictvím. „Je původ otců krásný šperk pro sny“, napsal Neruda, „však chceš-li ctěn být, dobuď cti si sám.“ Horší je ovšem, získal-li někdo bohatství podvodem, korupcí, využíváním kliček v zákonech.

Sociální masky

Strukturu dnešní společnosti spoluurčuje řada nových faktorů, které znesnadňují jednoduché třídní členění. Pro lídry politických stran je dnes základní otázkou složení voličské veřejnosti, ne její sociologický základ. Jejich zájem je získat co nejvíc voličů. Slouží tomu průzkumy veřejného mínění, které jsou, ostatně, snadno zmanipulovatelné. K politickému řemeslu nepatří pravidelně jezdit rozmlouvat s lidmi na náměstích, ani úsilí tváří v tvář je přesvědčovat o svých záměrech. Dnešní politik většinu času tráví v parlamentě, komisích, grémiích, výborech, sekretariátech, schůzích, předporadách a poradách (někdy tajných). Co jen práce mu dají spekulace o tom, jak se „co nejvíc rozkročit“, udělat krok doprava, posun do středu, půlobrat nahoru nebo dolů, aby se jen co nejvíc přizpůsobili potenciálním voličům! Někdy podléhají i nejasným, neartikulovaným, intuitivním pocitů, stresům, hněvům davu. V době nezadržitelné expanze médií a reklam mohou být i tradiční formy zábavy, církevní rituály nebo akce občanských zájmových organizací nositeli ideologického a politického nátlaku. Myšlení a jednání lidí lze do té míry ovlivnit, že se bezděčně zpronevěřují svým přirozeným zájmům, a hlásí se k lidem, mezi něž nepatří. Cílevědomému vnějšího tlaku se říká mytí mozků. Kdo ze studentů soukromých škol by nechtěl být bohatý jako Karel Schwarzenberg, Petr Kellner, Andrej Babiš nebo Michal Horáček? Gymnaziální studenty přichází ovlivňovat organizace Člověk v tísni, která má dvojí tvář – jako Jakyll pomáhá lidem v nouzi, jako Hyde plní pochybné politické úkoly v nájmu organizací zcela necharitativního určení. Tak se stane, že studenti fandí straně, která chce zavést plošné školné – chceš studovat, tak plať nebo se zadluž, půjčíme ti a dluh budeš po absolutoriu splácet deset patnáct let. Přijdeš-li mezitím o práci, banka za to nemůže. To je železné pravidlo tržního hospodářství – vzdělání je komodita, jako každé jiné zboží.

Ve Spojených státech se mladí lidé pocházející z chudnoucí střední třídy snaží proniknout do vyšších, stále bohatších vrstev. Napodobují jejich životní styl, hledají nejsnazší cestu vzhůru. Protože dobře vědí, že největší roh hojnosti nabízí finanční kapitál, odvracejí se od profesí sloužících výrobě, která zajišťovala prosperitu většině amerických občanů. Na druhé straně chudinou ostentativně opovrhují. To je důležitý psychologický aspekt dnešního amerického společenského vědomí. A hle – Trump, miliardář, najednou prohodí pár vlídných slov k dělníkům, kterým ostatně jeho chlapáctví (je jako my!) imponuje. (Sleduje někdo důsledky podobných sociologických a sociálně-psychologických proměn u nás?) Pokusy ambiciózních mládenců americké střední třídy proniknout až nahoru do sedmého nebe se jen zřídka podaří; tak u nich vzniká zklamání a frustrace, která vede ke kritické reflexi, k hledání jiného východiska. Prezidentský kandidát Berndt Sanders ne náhodou svým socialistickým programem tolik sympatií získal u studentů a mladých lidí nezámožného původu. Od dob Reaganovy ekonomické reformy v sedmdesátých letech začíná v USA vznikat dědičná kapitálová aristokracie – dřív takových rodin bylo málo, bránily tomu zákony o dědictví i puritánská mentalita.