Analytik Petr Sklenář se ve svém kratičkém textu v Hospodářských novinách pouští do reakce na můj předchozí článek o centrálních bankách a bankéřích, zveřejněný tamtéž. Svou reakcí mi však spíše nahrává, neboť mimoděk potvrzuje řadu z vět, které jsem do svého článku vtělil.

O tom, jak jinak by měly být nyní nastaveny úrokové sazby či obecně měnové podmínky u nás nebo jinde ve světě, jsme se od něj bohužel mnoho nedozvěděli. Tím méně pak o alternativách k tomu jak nastavit inflační cíl, kdo jej vůbec má centrální bance stanovovat (osobně mám za to, že tak jako v mnoha anglosaských zemích by to klidně mohli být volení politici) či dokonce jak poupravit měnový systém. Teprve tady by mohla začít přínosná debata. Bohužel však opět nezačíná.

Přitom by taková diskuse byla užitečná právě v situaci, kdy pan Sklenář kritizuje centrální banku za to, že se konzistentně snaží držet svého cíle a svého mandátu. Připomínám, že dvouprocentní inflační cíl je všude ve vyspělém světě naprostým standardem a nejen díky známému efektu nadhodnocování měřené inflace jej centrální banky berou fakticky jako kanonickou definici cenové stability. Je to současně nejnižší inflační cíl v dějinách české měnové politiky a nepamatuji se, že by pan Sklenář (ostatně jako kdokoli jiný) o jeho výši kdy vedl s ČNB polemiku, a to ani v dobách, kdy jej ČNB upravovala nebo kdy byla inflace v této zemi vyšší než dnes. To jen k oblíbené a nepravdivé tezi o hrozící ztrátě kupní síly peněz v situaci, kdy je míra inflace nejnižší za více než dekádu. A též k vysvětlení mého povzdechu nad plytkostí argumentů i od osob, které samy sebe zřejmě považují za poučenější debatéry.