Nassim Nicholas Taleb: Intelektuál, a přesto idiot Aneb k reakcím nejen na americké volby

„Trumpovo vítězství je smutnou zprávou pro všechny demokratické státy světa,“ soudí například španělský deník El País v komentáři nazvaném Ve Washingtonu nastoupila noc. Tento volební výsledek prý „přináší uspokojení nepřátelům demokracie a nabízí jim skvělé možnosti“. Trump je podle listu nepředvídatelný a nebezpečný lídr a jeho vítězství vrhá svět do stavu naprosté neurčitosti. Vzniká přitom riziko, že Washington opustí evropské země v tom nejsložitějším historickém období. „Po Brexitu se Trumpovy výsledky mohou stát smrtícím úderem evropskému projektu, který USA vždy naplňovaly a ochraňovaly.“ Financial Times mluví o „konci statu quo“ a o Trumpovi jako o „diktátoru-samoukovi“, britský The Times má navíc za to, že americké volby vyhrál vlastně Putin, voliči Hillary Clintonové nevěří svým očím a šikují se do boje …

Je ale zvolení Donalda Trumpa opravdu takovým „koncem světa“? Nassim Nicholas Taleb, autor kultovní eseje Černá labuť, nabízí k hlasitým nářkům liberálních kruhů kontext v sarkastické poznámce nazvané Intelektuál, a přesto idiot:

Od Indie přes Británii až po Spojené státy jsme dnes po celém světě svědky vzpoury proti vnitřnímu kruhu politiku provádějících „úředníků“, kteří ani sami nenastavují svou kůži, novinářských insiderů, proti té třídě paternalistických polointelektuálních expertů se vzděláním z Břečťanové ligy, Oxfordu/Cambridge nebo podobně honosných škol, kteří nám ostatním říkají 1) co máme dělat, 2) co máme jíst, 3) jak mluvit, 4) jak myslet a 5) koho volit.

Problém ale spočívá v tom, že jednooký je veden slepci: tito samozvaní členové „inteligence“ nejsou s to najít kokos na Kokosovém ostrově, čímž míním, že nejsou natolik inteligentní, aby inteligenci definovali, a tudíž se zacyklují – a jejich hlavní schopností je udělat zkoušku, kterou sepsali stejní lidé jako oni. Psychologické studie replikují asi 40 procent už napsaného, dietní rady se po 30 letech odvracejí od fobie z tloušťky, makroekonomické analýzy fungují hůř než astrologie, farmaceutické testy vycházejí v lepším případě ve třetině případů, a proto mají lidé plné právo spoléhat se na instinkty svých předků a naslouchat svým babičkám (nebo Montaignovi a podobným osvědčeným klasickým moudrům), protože tak dosáhnou většího úspěchu než ti šašci, kteří rozhodují o politice.

Přitom lze vidět, že tito akademici/byrokrati, kteří mají pocit, že mohou vést naše životy, ani nejsou důslední, ať už je řeč o lékařských statistikách, nebo o politice. Nejsou s to vysvětlit rozdíl mezi vědou a scientismem – z jejich pohledu dokonce scientismus vypadá vědečtěji než skutečná věda.

Intelektuál, a přesto idiot (IPI) je produktem modernity, posiluje tedy někdy od poloviny 20. století a v současnosti dosahuje svého maxima, společně s širokou kategorií lidí, kteří bez jakýchkoli rizik pro ně samé pronikají do mnoha sfér našich životů. Proč? Stručně řečeno, ve většině zemí je role vlády pětkrát až desetkrát větší, než tomu bylo před stoletím (vyjádřeno v procentu HDP). IPI se sice v našich životech zdají být všudypřítomní, ale přesto tvoří jen velmi malou menšinu a jen vzácně je zahlédnete mimo jejich specializované outlety, think-tanky, média a univerzity – zatímco většina lidí má skutečnou práci, pro IPI se mnoho příležitostí nenabízí.

Střezte se polovzdělanců, kteří si myslí, že jsou vzdělanci. Nejsou s to přirozeně poznat sofistiku.

IPI považuje za nenormálního kohokoli, jehož činy nechápe, aniž by si uvědomoval, že je to právě jeho chápání, které je v takovém případě omezené. Myslí si, že lidé mají jednat ve svém nejlepším zájmu a on přece ví, jaký zájem to je, obzvláště, pokud je řeč o „vidlácích“ nebo těch anglických hlupácích, co hlasovali pro Brexit. Když plebejci udělají něco, co jim dává smysl, ale jemu nikoli, okamžitě o nich začne mluvit jako o „nevzdělancích“. To, co obecně označujeme za podíl na politickém procesu, IPI popisuje dvěma různými pojmy: „demokracie“, když to zapadá do jeho chápání, a „populismus“, když si plebejci dovolí hlasovat proti preferencím IPI. Zatímco bohatí lidé věří v „jeden zdaněný dolar, jeden hlas“, ti humánnější dokonce v „jednoho člověka, jeden hlas“ a třeba koncern Monsanto v „jednoho lobbistu, jeden hlas“, IPI věří v „jeden doktorát z Břečťanové ligy, jeden hlas“, ovšem s přihlédnutím k některým podobně elitním zahraničním školám a akademickým titulům, protože ty jsou v klubu žádoucí.

Správný IPI si předplácí intelektuální New Yorker. Na Twitteru nikdy nepoužívá sprostá slova. Mluví o „rovnosti ras“ a „ekonomické rovnosti“, ale nikdy nejde na panáka s barevným taxikářem. Ti v Británii se nechávají unášet Tony Blairem. Moderní IPI navštívil více než jednu TED osobně nebo sledoval více než dvě TED na YouTube. Nejenže bude hlasovat pro ušlechtilou Hillary Monsantovou, protože je pro něj volitelná (a podobné zacyklené řeči), ale bude mít za duševně choré všechny, kdo tak neučiní.

IPI má v knihovně první vydání Černé labutě, ale plete si absenci důkazů s důkazem absence. Věří, že geneticky modifikované organismy jsou „věda“, že „technologie“ se nijak neliší od běžného šlechtění, a to vše v důsledku jeho ochoty plést si vědu se scientismem.

IPI obvykle zvládá logiku prvního řádu, ale nikoli už druhého (nebo ještě vyššího), což ho činí zcela neschopným v komplexnějších sférách. Z pohodlí svého předměstského domu s garáží pro dvě auta obhajuje „odstranění“ Kaddáfího, protože to byl „diktátor“, aniž by si uvědomoval, jaké důsledky takové „odstranění“ má (připomeňme si, že IPI nechodí se svou kůží na trh a neplatí za výsledky).

IPI se – historicky – mýlí v otázkách stalinismu, maoismu, geneticky modifikovaných organismů, Iráku, Libye, Sýrie, lobotomie, městského plánování, nízkouhlohydrátových diet, přístrojů v posilovně, behaviorismu, transnasycených tuků, freudiánství, teorii portfolia, lineární regrese, gaussiniánství, saláfismu, dynamického stochastického modelu všeobecné rovnováhy, bytových projektů, sobeckého genu, Bernem Madoffovi (před zatčením) a hodnot p-value. Přesto je ale přesvědčený, že jeho aktuální názor je správný.

IPI je členem klubu s cestovatelskými privilegii; pokud je sociální vědec, používá statistiky, aniž by tušil, jak se odvozují; když je v Británii, navštěvuje literární festivaly; ke steaku pije červené víno (nikdy bílé); kdysi věřil, že obezita škodí, ale dnes zcela otočil; není s to pochopit ergodicitu, a když je mu vysvětlena, rychle vše beztak zapomene; ani při obchodním jednání nepoužívá slovíčka z jidiš; než se začne učit jazyk, nejdřív jde na gramatiku; má vzdáleného příbuzného, který pracoval s kýmsi, kdo zná královnu; nikdy nečetl Frederika Darda, Libania Antiocha, Michaela Oakeshota, Johna Graye, Amiana Marcellina, Ibn Battútu, Saadiaha Gaona nebo Josepha De Maestre; nikdy se neopil s Rusy; nikdy se neopil tak, aby začalo létat sklo (nebo ještě lépe, židle); nechápe, že bez nastavení kůže není žádný rozdíl mezi „pseudointelektuálem“ a „intelektuálem“; v uplynulých pěti letech v diskusích, které neměly nic společného s fyzikou, přinejmenším dvakrát zmínil kvantovou mechaniku.

Neustále si uvědomuje, co jeho slova a činy znamenají pro jeho reputaci.

Ale nejsnáze ho poznáte podle toho, že nevzpírá.