Osobně patřím mezi odpůrce hromadného uplatňování nároků tohoto druhu. Důvodů je více. Třeba nesouhlas s právním populismem, který tyto akce vždy provází. Hlavní roli však hraje skutečnost, že na ně není naše prostředí právně připraveno. A vlastně ani morálně. České soudnictví vychází z předpokladu, že každý je nositelem a obhájcem svého vlastního nároku. Aby se ho domohl, musí být aktivní a samozřejmě schopný přijmout odpovědnost za případný neúspěch. Povinností nést náklady řízení v případě prohry tak vede český soudní systém žalobce k tomu, aby si před podáním žaloby pečlivě a odpovědně vyhodnotili její přínosnost a pravděpodobnost její úspěšnosti.
Hromadné žaloby v kreativním českém podání přitom staví na zcela odlišných principech. Odpůrci hromadných žalob u nás dokonce mluví o morálním hazardu. Žalobce nemusí zkoumat, zda skutečně vznikla škoda a jsou splněny další podmínky, a zda tedy má vůbec na něco nárok. Nemusí platit právní zástupce. Nemusí sepisovat žalobu. A dokonce ani hradit soudní poplatky. Stačí pouze podepsat smlouvu. Po zkušenostech s náročnými a hlavně nákladnými individuálními soudními spory velice lákavé.
Proběhlé kauzy však potvrzují, že riziko prohry je vysoké. To má spotřebitelská veřejnost ještě v čerstvé paměti na příkladu vracení bankovních poplatků, někteří z účastníků „hromadné“ žaloby skončili až s exekučně vymáhaným dluhem za prohranou žalobu. A organizátoři hromadných žalob kdesi za hranicemi.
Až dosud se zdálo, že hromadné žaloby cílí pouze na spotřebitele – fyzické osoby, které se k nim přidávají právě s vidinou snadného výdělku bez rizika. V nedávné době však proběhla tiskem zpráva, že se k jedné z iniciativ organizujících hromadné vymáhání údajných nároků v rámci tzv. Dieselgate připojila i Česká pošta. Právnická osoba, dokonce státní podnik. Tedy subjekt, jehož rozhodovací procesy by měly být založeny na odlišným principech, než mnohdy intuitivní rozhodování fyzických osob.
Členy orgánů právnických osob (management zejména) totiž stíhá velmi přísná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, tedy (ve zkratce) pečlivě, informovaně, v obhajitelném zájmu právnické osoby a s nezbytnou loajalitou k ní. Kdo nejedná jako řádný hospodář, odpovídá za újmu, která společnosti ze špatného rozhodnutí vznikne. Jinými slovy, nechce-li se manažer vystavit hrozbě odpovědnosti za újmu vůči společnosti, musí mít vždy pro své rozhodnutí dostatek informací a podkladů, znát jeho rizika i výhody. Musí být schopen si i zpětně obhájit, proč byl přesvědčen, že dané rozhodnutí přinese právnické osobě užitek převyšující jeho rizika.
V tomto případě přitom nacházíme rizik celou řadu. Počínaje hmotněprávními překážkami – obtížně vyčíslitelnou újmou jako základního předpokladu pro úspěšnost žaloby a její konstrukcí – a konče překážkami procesními. Český právní řád totiž hromadné žaloby vůbec nezná. České soudy jsou navíc při aplikaci procesního řádu velice konzervativní. Pravděpodobně jediné jisté tak je, že soudní řízení bude velice dlouhé (povede se válka o procesní i materiální otázky, proces pravděpodobně skončí u Nejvyššího a Ústavního soudu, jako v případu bankovních poplatků).
Riziko neúspěchu je tak značné a jeho materiální dopady mohou být citelné. Vedle nákladů řízení přitom mohou z organizace hromadných žalob vznikat třetím osobám také další nároky. Po kom bude uplatňována náhrada škody, pokud žalobní iniciativy při vymáhání práv třetích osob a veřejných vystoupeních někoho poškodí, nekalosoutěžně, na dobrém jménu, reputačně?
A co další hlediska rozhodování, zejména proces výběru a možnost výkonu kontroly nad vedením sporu: Jak jsem svého zástupce vybral, respektoval jsem interní pravidla pro výběr dodavatelů? Jak mám zaručeno, že má práva budou vymáhána adekvátně a odborně a že mému nároku bude věnována dostatečná individuální péče, když společně je uplatňováno několik tisíc dalších nároků? Jak mohu vedení sporu ovlivnit, nebudu-li spokojen s postupem právního zástupce? Mám možnost s řízením disponovat a zasahovat do procesní argumentace? Neztratím nárok na to, uplatnit svůj nárok později individuálně?
Kdy je tedy možné říci, že bude manažer schopen v budoucnosti své rozhodnutí obhájit? Z mého pohledu by si měl sám nejprve posoudit, zda ke vzniku nároku na náhradu škody (či jiného nároku) došlo, posoudit procesní možnosti jeho uplatnění, rizika plynoucí z prohry a až pak se kvalifikovaně rozhodnout.
JUDr. Nikol Ullmann, advokát
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
