Osobně patřím mezi odpůrce hromadného uplatňování nároků tohoto druhu. Důvodů je více. Třeba nesouhlas s právním populismem, který tyto akce vždy provází. Hlavní roli však hraje skutečnost, že na ně není naše prostředí právně připraveno. A vlastně ani morálně. České soudnictví vychází z předpokladu, že každý je nositelem a obhájcem svého vlastního nároku. Aby se ho domohl, musí být aktivní a samozřejmě schopný přijmout odpovědnost za případný neúspěch. Povinností nést náklady řízení v případě prohry tak vede český soudní systém žalobce k tomu, aby si před podáním žaloby pečlivě a odpovědně vyhodnotili její přínosnost a pravděpodobnost její úspěšnosti.

Hromadné žaloby v kreativním českém podání přitom staví na zcela odlišných principech. Odpůrci hromadných žalob u nás dokonce mluví o morálním hazardu. Žalobce nemusí zkoumat, zda skutečně vznikla škoda a jsou splněny další podmínky, a zda tedy má vůbec na něco nárok. Nemusí platit právní zástupce. Nemusí sepisovat žalobu. A dokonce ani hradit soudní poplatky. Stačí pouze podepsat smlouvu. Po zkušenostech s náročnými a hlavně nákladnými individuálními soudními spory velice lákavé.

Proběhlé kauzy však potvrzují, že riziko prohry je vysoké. To má spotřebitelská veřejnost ještě v čerstvé paměti na příkladu vracení bankovních poplatků, někteří z účastníků „hromadné“ žaloby skončili až s exekučně vymáhaným dluhem za prohranou žalobu. A organizátoři hromadných žalob kdesi za hranicemi.