Výročí mnichovské zrady a následné okupace našeho pohraničí 1. října 1938 láká každoročně k novým počinům historiky, spisovatele, autory, filmaře. A ty, kdo střeží památku obětí, jež si dny před ní a především po ní vyžádaly. Byla to krutá daň za váhavou politiku nevměšování ze strany Anglie a Francie aneb „appeasementu“, jak je dnes zvykem ji používat ne vždy srozumitelným anglickým názvem. S novou knihou „Zvon zrady“ přichází letos nakladatelství JOTA.

Německo nemělo vojenskou převahu

Po bitvě každý generálem a sám autor P. E. Caquet se snaží k tématu stokrát přesýpanému na vahách pro a proti a omílaných hiistorií zapovězených „kdyby“ přistoupit objektivně – a nově. Obzvlášť hodnotné je stanovisko a rozbor v kapitole Přípravy na válku věnovaný bojové připravenosti a síle armád zemí Evropy. V ní naprosto jasně konstatuje, že nešlo o „získání času pro západní mocnosti na dohnání vyzbrojeného Německa“ – běžný názor, který vám občan ať z bývalého „Západu“ nebo našich zemí Evropy odrecituje a je snad nadále v učebnicích. Německo mělo převahu výraznou až v roce 1940 a v letech pozdějších. Anšlusem Rakouska a získáním už jen pohraničí ČSR získalo – zadarmo a darem od západních mocností - obrovskou základnu výroby a začalo ji okamžitě pro vyzbrojení používat. Autor konstatuje, že s pohraničím Českoslovenso ztratilo většinu těžkého průmyslu, hutí a dolů, také surovin. Nenapovídejme – přečtěte si vše sami.

Dodejme, že autor by se o tom dočetl ve starší literatuře české, sovětské i jiné. Ta v jeho zdrojích téměř zcela z pochopitelných důvodů schází. Našel by je i v novodobých knihách českých autorů, ať jde o Válku před válkou Stanislava Motla či jiné. Také v ruských archivech a výroční výstavě dokumentů k Mnichovu. Ale nekritizujme, autor vyvinul velikou snahu českou stranu poznat a rozkrýt tyto horrorové dny pro československý lid a diplomacii jak studiem pamětí Dr. Beneše, Prokopa Drtiny a dalších, tak také rozborem dobového tisku anglického, českého. Také sběrem příběhů pamětníků událostí – především na boje s ozbrojenci německé SdP (strany na území ČSR), a to nejen vylíčením martyria manželů Pardusových v Habartově a zde padlých četníků. Ale také dalších vzpomínek na útěk z pohraničí a oběti těchto dnů. Jak můžeme číst v jeho profilu, autor „spojuje sociální a kulturní historii s diplomacií“ a „věnuje pozornost lidskému prvku a osudům obyčejných lidí“. U mnichovských událostí je to obzvlášť potřebné.