Nás všech, co se po polistopadovém vystřízlivění probudili bez klapek na očích. A po tomto probuzení jsme začali vstřebávat novou kapitolu života, jež se jmenuje kapitalismus. Se skřípěním zubů jsme trávili prozatím oněch téměř dvacet čtyři roků, kdy nám naši vládci slibovali prosperitu a pomalu ráj na zemi.
Ano, spousta lidí tomu uvěřila. Jako obvykle nedala na hřímání těch starších, kteří by mohli srovnávat, kteří měli zkušenosti a varovali, že jde jen a jen o boj o moc. Musím dát za pravdu mé tchyni. Ta již před dvaceti čtyřmi roky krotila tchána, coby »kulaka a PTP« v jedné osobě. A říkala: »Ty mlč, když my jsme chodili pěšky do kostela a spoře oděni v zimě, tak vy jste si jezdili v ‚kožóscích‘ na saních.«
Ano, doba po válce u nás umožnila to, aby si oděv do zimy vhodný dopřáli všichni, a spoustu jiných vymožeností jisté menšiny vrátila všem. Nevážili jsme si dosti této skutečnosti a přiznejme si, že sami jsme tak trochu podlehli. Někdo více, někdo méně svému já. A ono to naše já bylo u některých spojené s takzvanou malou domů. Z malé domů se stala velká na úkor těch s tím já v malém. Ta malá »já« se podařilo dostat na kolena, do kouta. Velké »já« prozatím nepochopilo, že na to, aby bylo velké, potřebuje i to malé.
Jak to myslím? No, pokud si nemá kdo moje zboží, můj výrobek, službu či moderněji produkt možnost hlavně kvůli financím koupit, tak to prostě je špatně a užitek jakýkoliv nemá nikdo. Velké »já« nebohatne a malé »já« si to nemůže dovolit koupit. No, a tato skutečnost pohltila celý náš svět. A tomu se říká krize. Snad se nám objevily ony malé hvězdičky, jež nám problikují v dálce na nové časy. Ani ne nové, jako trošinku lepší.
Kdy se naše společnost nadechne a pustí se do práce tak, abychom zase stavěli a udržovali věci společné ve prospěch většiny, a nejen ve prospěch sobce a sebe sama a svého já. Označme bezpráví bezprávím, loupež loupeží, zlo zlem a zkusme již jednou provždy vykolíkovat hřiště života tak, abychom pravidla v co největší míře dodržovali, ne je obcházeli či podle křivili. Zkusme si uvědomit, že tudy vede cesta. Ne ta bludná, ale ta, kdy bude stanoven standard pro všechny, nebude velkých »já«, nebude malých »já« nebo i takových, co nemají ani »já«, či dokonce ani střechu nad hlavou.
Tvrdíme o sobě, že jsme nejchytřejším živočichem na planetě, tak to dokažme. Hvězdička naděje svítí každému z nás.
Oldřich DUCHOŇ
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
