Nás všech, co se po polistopadovém vystřízlivění probudili bez klapek na očích. A po tomto probuzení jsme začali vstřebávat novou kapitolu života, jež se jmenuje kapitalismus. Se skřípěním zubů jsme trávili prozatím oněch téměř dvacet čtyři roků, kdy nám naši vládci slibovali prosperitu a pomalu ráj na zemi.

Ano, spousta lidí tomu uvěřila. Jako obvykle nedala na hřímání těch starších, kteří by mohli srovnávat, kteří měli zkušenosti a varovali, že jde jen a jen o boj o moc. Musím dát za pravdu mé tchyni. Ta již před dvaceti čtyřmi roky krotila tchána, coby »kulaka a PTP« v jedné osobě. A říkala: »Ty mlč, když my jsme chodili pěšky do kostela a spoře oděni v zimě, tak vy jste si jezdili v ‚kožóscích‘ na saních.«

Ano, doba po válce u nás umožnila to, aby si oděv do zimy vhodný dopřáli všichni, a spoustu jiných vymožeností jisté menšiny vrátila všem. Nevážili jsme si dosti této skutečnosti a přiznejme si, že sami jsme tak trochu podlehli. Někdo více, někdo méně svému já. A ono to naše já bylo u některých spojené s takzvanou malou domů. Z malé domů se stala velká na úkor těch s tím já v malém. Ta malá »já« se podařilo dostat na kolena, do kouta. Velké »já« prozatím nepochopilo, že na to, aby bylo velké, potřebuje i to malé.