Oldřich Hein: Smyšlený rasismus

Podle ustáleného výkladu je za rasismus považován neoprávněný útlak jiného národa, národnosti anebo etnika pro jeho barvu pleti. Rasismus proto nesměšujme s nesnášenlivostí etnickou anebo národnostní (nacionalismus, šovinismus), protože tyto druhy nesnášenlivosti a nenávistného nepřátelství se projevují i mezi příslušníky jedné rasy (násilnosti, pogromy, občanské nepokoje, revoluce i války). Programoví kritici naší společnosti však účelově považují za rasismus nejen neoprávněný útlak jiného národa, národnosti anebo etnika pro jeho barvu pleti, ale i nesnášenlivost majoritní společnosti k převažujícímu asociálnímu a nepřizpůsobivému chování společnosti minoritní.

Nepoctivost antirasistické argumentace je zjevná právě ze vztahu naší majoritní společnosti k minoritnímu romskému etniku. Naprostá většina Romů totiž považuje za rasismus tyto domněle neoprávněné a diskriminační požadavky společnosti majoritní:

aby dodržovali zákony a ctili soudní i úřední rozhodnutí,
aby nelhali, nekradli, neloupili, nepodváděli a nelichvařili,
aby nepřepadávali a neterorizovali své „bílé“ spoluobčany (jev stále častější),
aby nebyli hluční a drzí ke svým „bílým“ spoluobčanům,
aby nevyvolávali hromadné rodové bitky a rvačky,
aby platili jízdné v hromadných dopravních prostředcích,
aby v obchodech a úřadech stáli ve frontě a nepředbíhali,
aby dbali na řádnou školní docházku svých dětí,
aby děti řádně vychovávali a neučili je lhát, krást a podvádět,
aby udržovali čistotu svého bydliště a jeho okolí,
aby v samoobsluhách neohmatávali chléb a pečivo špinavýma rukama,
aby dodržovali noční klid a nerušili ostatní občany hlasitou hudbou a hlukem,
aby řádně a včas platili nájemné a daně,
aby přijali takovou práci, na jakou mají kvalifikaci,
aby chodili do práce včas a řádně pracovali,
aby se neživili žebrotou, podvody, prostitucí, kuplířstvím, otrokářstvím apod.

Mnozí příslušníci romské menšiny jsou schopni porušovat všechny možné zákony a předpisy, přičemž představitelé jejich mísních komunit taková chování notoricky popírají, zlehčují anebo je vydávají za jakési smyšlené etnické zvyklosti, které prý Romům umožňují přežití v okolní nevlídné majoritní společnosti a které by proto měly být tolerovány. Podobně nepoctivě argumentují i někteří proklamativní obhájci lidských práv a naivní humanisté, kteří se okázale honosí svojí domnělou lidskostí a úctou k lidským právům, aby tak levně získali „politické body“ anebo aby si zvýšili svůj subjektivní pocit morální převahy nad svými neuvědomělými a mravně zaostalými spoluobčany.

Škála kriminálního chování převážné většiny Romů je velice široká – počínaje řízením automobilů pod vlivem alkoholu nebo drog, bez řidičského oprávnění, v době zákazu řízení motorových vozidel a dokonce i v době výkonu podmíněného trestu odnětí svobody pro způsobené dopravní nehody. Následují krádeže, loupeže, prosté i úvěrové podvody, výtržnictví, rvačky, lehká i těžká ublížení na zdraví, výroba drog a obchod s drogami, lichva, vydírání, kuplířství, novodobé otrokářství anebo i vraždy. Čím větší je pak koncentrace romského etnika, tím zákonitě stoupá nejen jeho sebejistota až drzost, ale i agresivita a kriminalita, která způsobuje lokální společenské napětí, rozhořčení a zoufalství občanů i místních představitelů samosprávy. V poslední době se to projevuje zejména v severních Čechách (Ústí nad Labem, Bílina, Most, Chomutov, Litvínov apod.), avšak podobných konfliktních míst je celá řada. Zneklidňující je zejména narůstící násilná a majetková kriminalita romské mládeže i nezletilců (romské gangy), a není žádnou výjimkou, když více jak polovina členů početné romské rodiny byla již soudně trestána anebo sedí ve vězení. Přestože se zvyšuje i kriminalita v majoritní společnosti, procentuální podíl kriminality je u romského etnika podstatně vyšší.

Není tedy pravdou, že by naší „bílé“ populaci principiálně vadila jiná barva pleti; naopak jí vadí asociální anebo kriminální chování mnohých našich „tmavších“ spoluobčanů, které při jejich činnosti a nezřídka doslova řádění nelze bez rizika nejen napomenout, ale ani se na ně podívat, aby vzápětí nenásledovaly hrubé nadávky, pohrůžky násilím anebo dokonce pokus vraždy (nedávný případ útoku nožem). Není proto divu, že mnozí naši občané nejenže Romy nesnášejí, ale také se jich důvodně obávají, a to zejména občané starší, kterým takové chování vadí mnohem více. Mnozí z nich totiž ještě pamatují doby, kdy naše ulice byly čisté a slušnost byla pravidlem a nikoli výjimkou. Na naše starší spoluobčany si také mladí romští násilníci anebo protřelí romští podvodníci snadno troufnou, neboť zneužívají jejich bezmocnosti anebo důvěřivosti.

Zastánci romského etnika záměrně pomíjejí, že např. vůči Vietnamcům jsou naši údajně rasističtí občané podstatně snášenlivější, přestože i mnozí Vietnamci se živí nekale a některá česká města a vesnice proměnili v nevábná tržiště. Vietnamci jsou totiž pracovití, čistotní, okolí svého bydliště povětšinou udržují na dobré úrovni a oproti Romům vynikají vzornou péčí o své děti. Vietnamské děti chodí řádně do školy, jsou ukázněné, zpravidla se dobře učí a mnozí učitelé si je nemohou vynachválit. Je tedy předpoklad, že postupně se zcela přizpůsobí majoritní většině anebo s ní dokonce splynou, což u naprosté většiny Romů nelze předpokládat ani v následujícím století.

Stojí za pozornost, že ačkoliv se Romové za své závadové chování zásadně neomlouvají a jsou schopni zlehčovat anebo i popírat zcela zjevnou trestnou činnost, slušní občané se omlouvají za to, že se vůbec odvažují Romy kritizovat. Na obhajobu své opovážlivosti pak uvádějí, že oni přece nejsou žádní rasisté, ale že by se snad přece jenom mohli Romové alespoň trochu snažit chovat se slušně a civilizovaně. Netolerance ke zločinnosti a protiprávnímu chování však není rasismem, ale právní povinností všech řádných občanů – tím spíše pak úřadů a orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny s veškerou rozhodností taková jednání postihovat, aby byla důsledně zajištěna společensky žádoucí stabilita a rovnost občanů před zákonem.

„Ke zlu nemáme být shovívaví.“

(Římský právník Publius Iuventius Celsus – 2.stol.n.l.)

Rasismem tedy není nekompromisní uplatňování platného práva ani narůstající občanský odpor vůči lidem, kteří se úmyslně dopouštějí všech možných nemravných a nezákonných jednání, označují je za své etnické zvyklosti, zájem o práci pouze předstírají a především se prvotřídně orientují v systému nejrůznějších sociálních podpor, kterých všemožně zneužívají. S tímto zjednodušeným úhlem pohledu na celé romské etnikum se bohužel setkávají i Romové poctiví, slušní a pracovití, ke kterým je naše společnost rovněž nedůvěřivá. I důvěře se však musíme učit, stejně jako se Romové musí učit kázni a sebekázni, pokud se chtějí zbavit společenských předsudků. Nezřídka totiž mravně selžou i ti Romové, kteří se v naší společnosti domohou určitého postavení a dokonce se stanou představiteli některé z početných neziskových romských organizací, neboť nejenže záměrně a lživě vytvářejí představu o jejich programovém rasistickém útlaku (viz nedávno úmyslně zkreslený zásah policie proti zfetovanému a řádícímu Romovi), ale i získané finanční prostředky na jejich kulturní a sociální rozvoj často zneužívají pro svoji obživu. Výsledky jejich „osvětové“ činnosti jsou totiž evidentně a dlouhodobě nulové.

Mnohdy Romové považují za diskriminaci a rasismus i nedostatek jimi přijatelných druhů práce. Když však chodili do školy (pokud tam vůbec řádně docházeli), nedbali napomínání učitelů, aby se řádně učili – „nač to budeme potřebovat?“ Nyní je převážná většina z nich bez bez vzdělání i bez kvalifikace a tudíž jsou pro trh práce neatraktivní, zvláště pokud pro svoji tloušťku nemohou ani připažit ruce, natož udělat předklon. Vinu na této situaci však nespatřují ve vlastní lenosti, nadměrné spotřebě jídla a neochotě se vzdělávat, ale v naší „rasistické“ společnosti, která jim neposkytuje nenáročnou a přitom dobře placenou práci. Romové totiž nikdy nemají dost a během krátké doby dokáží utratit jakkoliv vysokou částku, o čemž svědčí četné případy jimi spáchaných krádeží, podvodů a zpronevěr, kdy se orgánům činným v trestním řízení nepodaří zajistit ani sebemenší finanční prostředky na náhradu jimi způsobené škody.

Mnohdy je za rasismus označována také neochota některých zaměstnavatelů poskytnout práci příslušníkům romského etnika. Ani takové jednání však nelze považovat za klasický rasismus pramenící ze zásadního odporu k lidem jiné barvy pleti. Základní motivací takového jednání je totiž povětšinou obava z možných komplikací – zejména z pracovní nekázně, z nedodržování hygienických předpisů, z možných krádeží apod. Nelze přece paušálně obviňovat zaměstnavatele z rasismu pouze proto, že po dosavadních záporných zkušenostech jsou vůči Romům nedůvěřiví – spíše se lze ptát, co sami Romové dělají pro to, aby si důvěru majoritní společnosti zasloužili. Vždyť i mezi Romy jsou osoby se středoškolským i vysokoškolským vzděláním, které bez obtíží nalézají své společenské uplatnění a ke stejnému životnímu stylu vedou i své děti.

V důsledku tohoto jimi zaviněného a smyšleného „útlaku“ si proto Romové snadno zvykli na to, že vzhledem k jejich nedostatku kvalifikace a problematické pracovní výkonnosti pro ně není dostatek jimi přijatelných pracovních nabídek. Většina z nich proto úplně ztratila motivaci k sebevzdělávání, k práci i ke smysluplnému začlenění do společnosti a jako nejsnadnější způsob obživy považují systém sociálních podpor, mnohdy obohacený i o rozmanité kriminální aktivity. Právě takto však vznikají vyčleněná romská ghetta s nudící se romskou mládeží, což je pravé semeniště zločinů. Tento nemravný, osvědčený a stále opakovaný způsob chování se postupně zakořenil i v jejich genetické výbavě, takže se v tomto prostředí budou zákonitě rodit i další perspektivní asociálové, příživníci a zločinci, kteří budou všude na světě všem slušným lidem na obtíž.

Za takových okolností bude averze jakékoliv majoritní společnosti k jejich způsobu života stále narůstat, o čemž svědčí např. i napjatá situace v Itálii a ve Francii, kde se romští přistěhovalci z Rumunska stali nejen naléhavým sociálním probémem, ale i závažným kriminálním faktorem, který zneklidnil celou italskou i francouzskou veřejnost. V současnosti se stejným problémem stávají i maďarsko-ukrajinští Romové, kteří patrně neutíkají před válkou, ale pouze cestují za vidinou lepšího způsobu života.

Je pravdou, že část našich spoluobčanů má skutečně rasistické názory. Jsou to však nejen „bílí“ občané, ale i Romové, kteří však svůj záporný emoční vztah k „bílé rase“ (gádžům) dávají zpravidla najevo jen pod vlivem alkoholu nebo drog anebo ve výrazné početní převaze. Takový emocionální rasismus však vyplývá pouze z nedostatku intelektu, vzdělání a mravní vybavenosti. Nejde tedy o všeobecně rozšířený jev, který by mohl vést k oprávněnému označení naší společnosti za rasistickou. Přesto Romové a hlavně jejich demagogičtí představitelé případné konflikty mezi „gádži“ a Romy úmyslně zveličují, aby před celosvětovým veřejným míněním vypadali jako ukřivdění chudáci, vzbudili soucit a vytvořili si tak příhodné podmínky pro udělování azylu v zemích, kde „pečení holubi létají do huby“. Ve skutečnosti totiž usilují o nastolení společenské nerovnosti (pozitivní rasové diskriminace), která by spočívala v tom, že Romové by neměli žádné povinnosti, ale měli by pouze výhody a práva, zatímco ostatní občané by měli povinnost se o ně starat a vytvářet jim příznivé podmínky pro další rozvoj jejich asociálního, kořistnického a násilnického způsobu života. Takové scestné pojetí rovnosti je však nutno zásadně odmítnout jako nepoctivý pokus o mravní destabilizaci naší společnosti a úplný rozvrat již beztoho vážné narušeného pozitivního právního vědomí našich občanů.

„Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“

(Římský státník a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Pro úplnost informací je nutno připomenout, že Romové jsou původně indičtí Drávidové, kteří se v pozdním starověku a v průběhu středověku vydali po skupinách na kočovný pochod na Západ. Ve starověké a středověké Indii byli totiž považováni za mimokastovní společenské vyvržence (párie a čandály), kteří žili na okraji společnosti, nedodržovali „Patero ctností“ (Paňčašílu) a živili se sběrem, krádežemi anebo nejrůznějšími podřadnými a opovrhovanými pracemi, včetně řeznictví a odtahování mrtvol na pohřebiště.

Kastovní anebo mimokastovní postavení bylo určeno zrozením, po celý život člověka bylo neměnné a pouze v kastách se smělo mísit sňatky o kastu výše nebo níže (kastovní morálka). Společenské předurčení zrozením do některé ze čtyř základních kast anebo dokonce mimo kastu však již před 2 500 léty odmítl indický filosof Siddhártha Gautama (Buddha – asi 563-483 př.n.l.), který ve své obsáhlé rozpravě s bráhmanem Bháradvádžou popsal všechny nemravné skutky, činící z člověka páriu, a nakonec tuto rozpravu ukončil tímto výrokem:

„Ti, které jsem tu právě popsal, jsou vskutku páriové. Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem (pozn.: nejvyšší hinduistická kasta) se člověk nerodí. Svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává páriou, a svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává bráhmanem.“

Naprostá většina Romů bez rozdílu země původu (Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, Maďarsko, Česko, Slovensko aj.) se tedy nestává vyvrženci společnosti pouhým zrozením v tradičně opovrhovaném etniku, natož pro barvu pleti, ale výhradně pro své asociální anebo kriminální chování. Mravní a společenskou kvalitu člověka totiž určuje povaha jeho činů, nikoli jeho etnická nebo národní příslušnost, barva pleti, náboženská víra anebo politické přesvědčení. „Čin rozděluje lidské tvory, proto jsou mezi nimi rozdíly.“ (Buddha). Pokud to Romové nepochopí, nikdy a nikde se ze dna společnosti nezvednou a nezískají úctu svých spoluobčanů, o kterou ostatně převážná většina z nich ani nestojí. Po celá staletí totiž žijí po svém, chtějí žít po svém, ale hlavně chtějí, aby jim to někdo platil.

Ti z Romů, kteří to již pochopili, se cíleným úsilím snaží svůj nezaviněný počáteční společenský handicap vylepšit tím, že se usilovně vzdělávají, řádně pracují, ke správnému způsobu života vedou i své děti a dokonce jim vybírají i vhodné životní partnery. Tímto způsobem postupně dochází k přirozenému „kastovnímu“ dělení i uvnitř romského etnika, kdy méně početná a pracující romská elita své sociální postavení soustavně a promyšleně vylepšuje, a jelikož se jim takové chování vyplácí, postupně (byť nevědomky) vylepšuje i svůj rodový genofond. Tato romská elita („světlá kasta“) se pak distancuje od nižších „tmavých“ romských kast i od kriminálních „mimokastovních vyvrženců“, jejichž chování i genetické vybavení se naproti tomu stále zhoršuje a pověst Romů poškozuje.

Skutečnou příčinou problémů a konfliktů s romským etnikem tedy není domnělý rasismus naší majoritní společnosti, ale naopak její nepřiměřená tolerance k asociálnímu chování Romů, vyvolaná obavami z možné kritiky ze strany romských představitelů anebo programových antirasistů, kteří by se přitom v nějaké problematické (vyloučené) lokalitě neodvážili strávit ani noc, natož aby tam třebas jen týden bydleli. Zkusili jsme už domluvu, výchovu i represi, avšak úspěch se za celá desetiletí nedostavil, neboť nekoncepční systém sociálních dávek úspěšně maří všechna výchovná opatření, o která se vůči romskému etniku pokoušíme. Pokud totiž namísto poctivé práce bude stále úspěšnější příživnický i zločinecký způsob života, politickými vizemi, proklamacemi, dobrým slovem ani dobrými skutky Romy nezměníme.

„Nikdo nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí. K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“

(Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

Přírodní zákony fungují zcela jinak, než jak si to představují nedovzdělaní politici, naivní humanisté anebo programoví antirasisté. Etnický a rodový genofond se totiž vytváří po celá staletí a jen nemnozí se proto dokáží zbavit svého záporného genetického prokletí. Stačí se jen porozhlédnout po světě a snadno zjistíte, kolik národů je veleúspěšných, úspěšných i neúspěšných, a kolik národů, národností anebo etnik je těžce poznamenáno závistí, zlobou, nenávistí, agresivitou i staletými nemravnými zvyky, které vytvořily a upevnily jejich kořistnický a násilnický genofond. Pokud však samy neprocitnou a nebudou usilovat o zásadní změnu svého myšlení a jednání, nikdo a ničím je nezmění. Musíme s nimi žít, ale to ještě neznamená, že je musíme milovat jako bližního svého, neboť se jako naši bližní nechovají (viz evangelium sv.Lukáše, kap.10/29-37).