Oldřich Hein: Štěstí přeje připraveným. Praemones fortuna iuvat

Dosavadní neschopnost západní civilizace v účinném boji s tímto druhem kriminality i falešná humanita totiž stojí u kořene toho neodpornějšího a celosvětově nebezpečného zla, které nyní vybujelo v Sýrii a Iráku a které prezentuje tzv. Islámský stát.

K potírání terorismu však nestačí pouhé vojenské akce, ale nutná je i připravenost právní. Ohledně naší právní připravenosti však nelze říci nic jiného, že naši tvůrci trestního zákona, politici i zákonodárci nejenže zaspali, ale stále ještě tvrdě spí. Naše právní připravenost k řešení případných teroristických útoků vně i uvnitř našeho území je proto nejen nedostatečná, ale téměř nulová. Nejenže samotná právní kvalifikace zločinu teroristického útoku (§ 311 trestního zákona) a teroru (§ 312 trestního zákona) je příliš úzká a nepostihuje všechny jeho možné varianty, ale nejsme připraveni ani na přísun uprchlíků (běženců) z islámských zemí, mezi kterými mohou být i utajení teroristé. Nejenže pro ně nemáme zřízené internační tábory, ale i jazyková vybavenost našich úředníků je nedostatečná, protože k navázání účinného kontaktu s těmito uprchlíky i k dozoru nad problematickými osobami nestačí pouhá lámaná angličtina. Nejsme připraveni na střet s jejich islámskou kulturou i obtížně akceptovatelnými zvyky, jejich mládeži nejsme schopni okamžitě poskytnout patřičné západoevropské vzdělání a naše obyvatelstvo není ani připraveno tyto uprchlíky vlídně a bez výhrad přijmout. Na našich zahraničních vojenských základnách pak máme pouze vojenské policisty, ale nemáme tam vojenské státní zástupce ani vojenské soudce, kteří by ve smluvní spolupráci s místními orgány byli schopni stíhat, věznit, deportovat a případně i trestat zahraniční (importované) teroristy, kteří se vůči našim vojákům a případně i civilním osobám dopustí teroristických útoků (místní zločince si totiž tamní orgány potrestají samy, pokud ovšem nejsou s nimi spřízněnými anebo se jimi nenechají uplatit). Korektní dvoustranné dohody k potírání terorismu jsou vždy možné a mnohé místní vlády by jistě uvítaly přesunutí jejich nepříliš výkonné trestní pravomoci na jiné smluvní partnery, zvláště pokud by se mělo jednat o postih cizích státních příslušníků (žoldáků). Teror totiž ohrožuje i jejich vlastní existenci a jak je patrno, tyto vlády jej samy nejsou schopny zvládnout.

Náš lokálně zaměřený § 312 trestního zákona (teror) zní:

Odst.1: „Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení České republiky

jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na

patnáct až dvacet let, popřípadě vedle toho trestu též

propadnutím majetku nebo výjimečným trestem.“

Odst.2: „Příprava je trestná.“

Obdobně zní ustanovení § 311 trestního zákona (teroristický útok):

Odst.1: „Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení České republiky

anebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo

zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální

strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace,

závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně

přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo

mezinárodní organizaci, aby něco konala, opomenula nebo

trpěla,

a. provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka...atd.,

b. zničí nebo poškodí ve větší míře veřejné zařízení...atd.,

c. naruší nebo přeruší dodávku vody, elektrické energie...atd.,

d. zmocní se letadla, lodi nebo jiného prostředku…atd.,

e. nedovoleně vyrábí nebo získá, přechovává nebo dováží… …výbušninu nebo jinou zbraň…atd.,

f. vydá lidi v obecné nebezpečí…atd.

Zatímco objektem zločinu teroru je výhradně ústavní zřízení České republiky, objekt zločinu teroristického útoku je sice širší, avšak ani zdaleka nezohledňuje současnou mezinárodní situaci ani naše mezinárodní vztahy a zájmy. Subjektivní stránka (úmysl) totiž musí směřovat pouze k poškození těchto zákonem chráněných zájmů a proto objekt těchto zločinů nelze volně rozšiřovat. Pokud se tedy jmenovitě hovoří o ústavním zřízení České republiky a její obranyschopnosti anebo o základní politické, ekonomické nebo sociální struktuře České republiky anebo mezinárodní organizace, pak konkrétní útok musí směřovat pouze na tyto konkrétní cíle a na nic jiného.

Tato právní úprava je evidentním reliktem socialismu, kdy za terorismus byl považován pouze takový útok, který byl zaměřen výhradně proti ústavnímu zřízení naší tehdejší socialistické republiky. Všechny bývalé komunistické režimy totiž poskytovaly mezinárodnímu terorismu štědrou materiální i finanční pomoc a mnozí „spřátelení“ islámští teroristé byli tehdy vyškoleni našimi instruktory buď přímo na našem území anebo i v zahraničí. Nebylo proto důvodu k obavám z teroristů, které jsme sami vycvičili i vyzbrojili a které jsme tedy za teroristy ani nepovažovali, protože útočili proti našim tehdejším kapitalistickým nepřátelům a nikoli proti našemu ústavnímu zřízení. Naše mezinárodní postavení i zájmy se však od té doby zásadním způsobem pozměnily. Ačkoliv na území našich smluvních spojenců z NATO dochází k četným teroristickým útokům, jejich suverénní mezinárodně právní postavení nelze přímo ztotožnit s touto mezinárodní obrannou organizací a tudíž by nebylo možno považovat teroristický útok připravený v Praze a provedený v Paříži, Madridu, Berlíně anebo Londýně za bezprostřední útok na NATO. Kromě toho dochází i k četným teroristickým útokům na území států spřátelených, které v NATO nejsou (např. Izrael) a dokonce i na území států, které za přímé spojence ani mezinárodní organizaci nepovažujeme (např. Rusko, Čína, Nigérie, Mali, Somálsko, Egypt apod.). Ohledně těchto států bychom však zcela jistě neměli ignorovat např. přípravu anebo podporu teroristických útoků čečenských nebo ujgurských povstalců anebo islámských teroristů, pokud by k nim došlo na našem území, natož pak případný teroristický útok proti zastupitelským úřadům těchto zemí, který by se mohl bezprostředně dotknout i našich občanů a naší infrastruktury. Ani teroristické útoky na naše vojenské základny v zahraničí rozhodně nelze považovat za cílenou snahu poškodit ústavní zřízení České republiky, narušit její obranyschopnost anebo její základní politickou, ekonomickou nebo sociální strukturu apod. –

- tím spíše, že tamní teroristé nevědí o ústavním zřízení naší republiky a její politické, ekonomické a sociální struktuře vůbec nic a dokonce mnohdy ani nevědí, že nějaká Česká republika vůbec existuje a kde se nachází (oni to ostatně nevědí ani mnozí Američané a dokonce si pletou Čechy s Čečenci). Přesto se evidentně jedná o terorismus a je proto politováníhodné, že ideoví tvůrci našeho nového trestního zákona ani samotní zákonodárci změnu těchto skutečností vůbec nepostřehli.

Předem je nutno odmítnout možnou námitku, že je velice nepravděpodobné, aby se na našem území organizovaly teroristické útoky proti cizí zemi (tyto poznatky už jsou) anebo že by podle našeho trestního práva mohli být postihnuti teroristé a jejich pomocníci, kteří by v zahraničí spáchali teroristický útok na naše vojáky anebo turisty. Představme si však pouze „modelovou“ situaci, kdyby při nedávných automobilových teroristických útocích v Jeruzalémě nezahynula filipínská turistka, ale náš turista anebo turista americký, anglický, německý apod., a že by představitel palestinského vládního hnutí Hamás tento skutek veřejně schválil stejným způsobem, jako to učinil u této turistky. Za této situace by patrně zahraniční politika USA, Evropské unie i jejích jednotlivých států vůči Palestině doznala velice zásadních změn a jistě by se hledal způsob, jak viníky postihnout, pokud by se skrývali např. v některém evropském státě. Protože však filipínská turistka je pro tyto státy zjevně málo důležitá (veřejné mínění těchto zemí to totiž nepovažuje za přímý útok na jejich spoluobčany), s představiteli Palestiny se stále vyjednává, přestože všichni velice dobře vědí, že hovoří a potřásají si rukama s programovými teroristy, z nichž mnozí mají na rukou krev nevinných obětí. Za této situace by bylo spíše na místě okamžité přerušení jakýchkoliv jednání a patrně i diplomatických styků s Palestinou, protože nelze udržovat styky s „provizorním“ státem, jehož představitelé veřejně podporují a schvalují terorismus. Z hlediska vyššího principu mravního totiž musí být úplně jedno, odkud oběti jednotlivých teroristických útoků pocházejí a jaké jsou národnosti anebo víry. Důvody k přerušení styků by za této situace byly nanejvýše dostačující – vždyť v minulosti vypukly dokonce i války z mnohem malichernějších důvodů, než vražda jednoho dítěte, jedné turistky a jednoho Izraelce – např. známá „válka pro uříznuté ucho kapitána Jenkinse“, ke které došlo mezi Anglií a Španělskem v r.1738. Ostatně až doposud nikdo z Palestinců přesvědčivě nevysvětlil, co na jejich zastupitelském úřadě v Praze dělala výbušnina a jak je možné, že se tam údajně po dlouhá léta skladovaly zbraně s vypilovanými evidenčními čísly. Nedůvěra již byla zaseta a veškeré pokusy o její odstranění byly krajně nepřesvědčivé.

Pokud by tedy za této situace přijel do Čech kdokoliv, koho by bylo možno identifikovat jako schvalovatele teroristického útoku nejen proti našim občanům, ale i proti občanům našich spojenců a vůbec proti komukoliv, měl by být okamžitě zatčen jako terorista a postaven před soud, anebo by měl být okamžitě vyhoštěn. Tento zásadní postup by však musel být upraven i našimi právními normami, které současné situaci rozhodně neodpovídají. Pokud si totiž před světovou veřejností chceme „uchovat tvář“, musíme být připraveni na všechny možné skutkové i právní eventuality, nesmíme účelově „kličkovat“ a musíme striktně dodržovat principy mravnosti, spravedlnosti a práva.

Předně je tedy nutno přesně definovat pojmy terorismus a terorista, protože správná definice problému znamená nejen jeho pochopení, ale je i předpokladem jeho vyřešení. Přesnému vymezení těchto pojmů se však úporně brání především takové státy (mezi které jsme ještě v nedávné době patřili i my), jejichž státní a náboženští představitelé terorismus zjevně anebo skrytě podporují (např. v Palestině, Íránu, Afghánistánu a v Pákistánu) a považují jej za účinný prostředek k prosazování svých vlastních sobeckých zájmů a cílů, anebo kteří s nábožensky anebo národnostně spřízněnými teroristy alespoň emocionálně sympatizují. Kromě nich však přijetí této kategorické klasifikace brání i nejrůznější naivní humanisté a pseudohumanisté, kteří pod heslem ochrany základních lidských práv mnohdy emotivně, demonstrativně a iracionálně obhajují lidská práva teroristů, „roní slzy“ nad jejich údajnou neutěšenou sociální situací a nejsou schopni ani ochotni zohlednit jejich nebezpečnost pro civilizovanou lidskou společnost. Vůbec přitom neberou zřetel na skutečnost, kolik miliard dollarů již západní země investovaly do arabských zemí bez jakékoliv reciprocity, že např. celá palestinská (teroristická) samospráva funguje jen díky štědré pomoci USA, ani že např. teroristé z New Yorku nebyli žádní sociální vyděděnci, ale velmi dobře finančně situovaní muslimové, kteří si mohli dovolit zaplatit vzdělání i nákladné letecké kurzy. Mnozí islámští teroristé dokonce pocházejí ze západních zemí (např. z Velké Británie, Švédska, Holandska, Belgie, Německa, Francie apod.), kde se narodili, získali vzdělání, zaměstnání anebo štědré sociální podpory, a ačkoliv by se ve své „národní“ domovině ani zdaleka tak dobře neměli, přesto podlehli štvavým řečem fanatických islámských duchovních a z lidí myslících se rázem změnili ve snadno manipulovatelné primitivy. Rovněž je pozoruhodné, jak obratně se tito naivní humanisté i pseudohumanisté vyhýbají všem krizovým situacím, při kterých by museli svá moralizující stanoviska přehodnotit. Rozhodujícím kritériem pro objektivní posouzení jakékoliv osoby a jejích slov i jednání jsou totiž mravní kvalita jejího úmyslu, ale i jeho konkrétní výsledek.

Pokus o základní definice:

1. Terorismus je cílené, nespravedlivé a hromadně účinné násilí.

Cílené jednání (subjektivní stránka zločinu) je jednání s určitou motivací (cíleným úmyslem) a předem pojatým záměrem, zahrnujícím přípravu, průběh i výsledek zamýšleného skutku.

Nespravedlivé jednání je jednání zlovolné, neoprávněné, neopodstatněné, nepoctivé a obecně neslušné, zejména kruté, brutální a sadistické. Pro únosy, znásilňování, zotročování, obchodování se ženami i jakékoliv cílené vraždění a terorizování bezbranného civilního obyvatelstva (a to cizího i vlastního) totiž neexistuje jakékoliv mravní opodstatnění.

Hromadně účinné násilí (objektivní stránka zločinu) je jednání s cílem usmrcení co největšího počtu civilních anebo vojenských osob a k vyvolání paniky, strachu a hrůzy, což je skutečný obsahový význam slova teror. Takový útok je tedy zaměřen na vojenské nebo civilní cíle (školy, divadla, tržiště, restaurace, hotely, zastupitelské úřady, obytné čtvrti apod.) anebo na cíle individuálně neurčitelné (např. u letící rakety), přičemž jeho pachatel nezná ani své potencionální oběti, ani jejich národnost a počet a osobně k nim nemusí mít ani individuální nepřátelský vztah, zvláště kdy útočí na ženy a děti; prostě je mu to jedno, hlavně když zabije co nejvíce lidí.

§ 312 trestního zákona (teror) by tedy mohl znít takto:

1. Kdo se dopustí hromadně účinného násilí proti civilním nebo vojenským osobám anebo proti vojenským, hospodářským, obchodním, školním, kulturním, úředním, nemocničním nebo obytným objektům, bude potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let anebo i výjimečným trestem a vedle tohoto trestu i propadnutím majetku.

2. Příprava k terorismu je trestná.

Základní motivace terorismu jsou sice rozmanité (nerozumnost, nevědomost, hloupost, závist, nenávist apod.), ale ani jediná není rozumná, spravedlivá, slušná a poctivá. Většinou se jedná o cíleně vypěstovanou náboženskou anebo národnostní nenávist, kterou zejména v poslední době šíří radikální islámští duchovní. Přitom využívají nejen nerozumnosti a nevědomosti prostých muslimů, kteří by se bez jejich ideového vedení teroristy ani nestali, ale i nepřiměřené tolerance politických představitelů západoevropských zemí, kteří jim umožňují budování mešit a tolerují jim i takové chování, které by oni sami ve svých mateřských zemích nikdy nestrpěli (např. odpadlictví od víry, budování křesťanských kostelů, nošení křesťanských náboženských symbolů apod.).

Teror je možný v době míru i v době války. V době míru je teror obvykle používán k manipulaci s veřejným míněním, k prosazování nejrůznějších požadavků (např. k dosažení národní nezávislosti, propuštění vězněných teroristů, odchodu okupačních vojsk z obsazeného území, získání výkupného apod.) anebo pro pouhou zvrácenou radost z násilí a ničení, což se v současnosti projevuje zejména v Izraeli, Iráku, Afghánistánu a Sýrii. Teror v době války je pak zločinem proti lidskosti a podle § 401 našeho trestního zákona by mohl být kvalifikován jako útok proti lidskosti. Vojenského teroru vůči civilnímu obyvatelstvu se zpravidla dopouštějí řádné vojenské jednotky, které se vymknou svému velení a podlehnou záporným emocím, zpravidla po násilném útoku na jejich kamarády (to se např. stalo ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane, která byla 10.6.1944 vypálena a vyvražděna proto, že někdo z tamních obyvatel vylil do německého transportéru vroucí olej a způsobil několika německým vojákům těžká zranění). Jejich provinění tedy podléhají vojenským řádům a režimu válečného práva.

Naproti tomu organizovaným a tudíž předem chladnokrevně naplánovaným vojenským terorem bylo např. vypálení Lidic, Ležáků i četných ruských vesnic a vyvraždění jejich obyvatelstva. Klasické projevy válečné krutosti vůči ozbrojenému protivníku, považované za válečné zločiny (např. použití bojových plynů, týrání a vraždění zajatců nebo parlamentářů apod.), však nemají s terorismem nic společného. Vojenské teroristické akce proto nelze označit za válečné operace a zvolené místo takových teroristických útoků nelze ani považovat za řádný prostor válečných operací. Vojenský teror má s válkou pouhou souvislost, ale nelze jej posuzovat podle válečného práva, i kdyby byl mezinárodním společenstvím za válečné akce označen. Jsou to akce podlé, zákeřné a ryze kriminální a tak jsou zpravidla označovány i vojenskými soudy nad vlastními i cizími provinilými vojáky (pokud ovšem k nějakému soudu vůbec dojde).

2. Terorista je ten, kdo se aktivně nebo pasivně podílí na teroristických útocích.

Teroristy jsou nejen duchovní inspirátoři terorismu (zejména fanatičtí islámští duchovní, kteří pod záminkou uplatňování svobody vyznání rozšiřují radikální a nenávistné myšlenky po celé Evropě), ale i organizátoři a vykonavatelé teroristických útoků a rovněž všichni ti, kteří aktivním teroristům pomáhají – zejména radou, opatřením prostředků, utvrzováním v předsevzetí, pomocí po činu, poskytnutím úkrytu apod. A protože jednotlivé teroristické útoky nejsou pouze izolovaným kriminálním jevem, ale součástí jednotného zločinného záměru a tudíž i pokračujícího skutku, lze i schvalování teroristického útoku považovat za utvrzování v předsevzetí vykonat další obdobný skutek. Pokud by se totiž teroristé nesetkávali s podporou a souhlasem svých soukmenovců, jejich motivace k opakování teroristických akcí by byla vážně oslabena. Z tohoto důvodu lze za pasivní teroristy považovat i všechny ty, kteří teroristické útoky schvalují a označují je za chvályhodné a následováníhodné. Stačilo se jen podívat na filmové záběry Palestinců, kteří nadšeně oslavovali nejen teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku v r.2001, ale i každou zákeřnou vraždu Izraelců (např. i poslední vraždy civilistů v Jeruzalémě) a i přesvědčení zastánci jejich práva na sebeurčení tím museli být hluboce otřeseni. Pro teroristickou palestinskou mentalitu je ostatně příznačné, že také otec jednoho z těchto teroristů (Mohammeda Atty) se velice rychle přizpůsobil společensky žádoucím směrem a jeho zprvu manifestovaný hluboký žal a otřesení nad činem svého syna se záhy změnily v pýchu a nadšené schvalování ohavného činu tohoto palestinského „hrdiny“. Podobné zvrácené postoje zaujímají i někteří palestinští rodiče, kteří své syny a dcery vychovávají k sebevražedným teroristickým útokům a již od malička jim vštěpují nenávist k Izraeli a západním zemím.

3. Státní terorismus je státem organizované, cílené, nespravedlivé a hromadně účinné násilí.

Základním kritériem pro označení násilných akcí státu za teroristické je jejich nespravedlivost anebo neuměřenost.

Nespravedlivé násilné akce státu jsou akce nevyprovokované, zlovolné, cílené, neoprávněné, neopodstatněné, nepoctivé a obecně neslušné. Takové akce většinou směřují k utlačení nějaké skupiny vlastního obyvatelstva, odlišujícího se od dominantního obyvatelstva svým sociálním postavením, národností či vírou, anebo i cizího obyvatelstva na okupovaném území. Za státním terorismus lze např. označit genocidu Arménů v Turecku v letech 1915-1918 s více jak 1,5 milionem obětí, Stalinův teror vůči ukrajinskému obyvatelstvu v letech 1932-1933 s více jak sedmi miliony obětí, již zmíněné vyhlazení Lidic a Ležáků v roce 1942, „stabilizační“ teror Číňanů v Tibetu, který od roku 1949 až do současnosti způsobil smrt více jak 1 milionu Tibeťanů a úplné rozvrácení jejich kultury, teror Pol Potovy kliky proti kambodžskému obyvatelstvu v letech 1975-1979 s téměř třemi miliony obětí, útoky iráckých vojsk proti šiítům v roce 1982 a proti Kurdům v letech 1987-1988 s téměř 200 000 obětí aj. K obdobným projevům státního terorismu však docházelo i ve starověku – např. organizované útoky spartské mládeže proti místním nevolníkům (heilótům), ke kterým docházelo zejména v 1.polovině 1.tisíciletí př.n.l., anebo Caesarovo tažení proti Gallům v letech 58-50 př.n.l., kterému padl za oběť více jak milion Gallů.

Ještě v poměrně nedávné době spočíval státem organizovaný teror zejména ve výcviku a podpoře teroristických skupin (např. Talibánu, Al-Káidy, Hamásu, Hizballáhu, Al-Fatáhu, Islámského bratrstva apod.), což praktikovaly zejména režimy iráckého prezidenta Saddáma Husajna, libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, ugandského prezidenta Idiho Amina, iránského prezidenta Ahmadínežáda a egyptského prezidenta Mursího. Protože však mnohé tyto teroristické skupiny přerostly jejich štědrým mecenášům „přes hlavu“ a dokonce se zmocnily vlády nad určitým územím (např. v Afghánistánu, Palestině, Egyptě, Sýrii, Libyi, Somálsku, Mali apod.), jsou všechny současné islámské režimy velice opatrné s jejich podporou, protože nemohou předvídat, proti komu budou vlastně tito islámští fanatici bojovat a zda se nakonec neobrátí i proti nim. V poslední době totiž islámské teroristické skupiny „rostou jako houby po dešti“ (naposledy Fronta an-Nusra v Sýrii), jejich velitelé se stále mění, v jejich ideových programech je naprostý nepřehled, zrazují své mecenáše, nedodržují dohody, přebíhají ze strany na stranu a zbraně obracejí i proti těm, kteří jim je dodali a k jejich používání je vycvičili. Pro islámské teroristy je např. typické, že nejenže urputně bojují o moc i mezi sebou (např. Hamás, Al-Fatáh a Hizballáh), ale v současnosti dokonce jedno „křídlo“ Íránem podporovaného Hizballáhu bojuje proti tzv. Islámskému státu, zatímco jeho druhé „křídlo“ bojuje proti Íránem a Ruskem podporovanému režimu syrského prezidenta Bašára Asada.

Státním terorismem jsou zejména takové akce státní moci, které směřují k aktivní ideové i materiální podpoře individuálního či organizovaného terorismu na cizím území – např. za účelem odtržení určité enklávy, obývané početnými příslušníky stejného národa, a jejího připojení k dominantnímu národnostně jednotnému státu. Takových příkladů státem organizované podvratné a rozvratné činnosti provázené terorem vůči místnímu civilnímu obyvatelstvu byla ve 20.století celá řada (např. v česko-německém pohraničí /Sudetech/ koncem třicátých let), přičemž všechny tyto akce nezřídka předcházely následné válce. V současné době k této situaci dochází i na Ukrajině, přičemž z hlediska mezinárodního práva i vyššího principu mravního je nepochybné, že ze strany intervenujícího Ruska dochází k obdobným projevům státního terorismu vůči sousední Ukrajině, jakého se dopouštělo i nacistické Německo vůči tehdejšímu Československu.

Státní terorismus může mít bezpočet podob. Kromě nejrůznějších forem materiální podpory místních povstalců, ostřelování a přepadů cizího území a vyvolávání lokálních pohraničních konfliktů byl státním terorismem i raketový útok Iráku na Izrael v r.1991, jehož cílem bylo vyprovokovat násilnou odvetu a tím sjednotit Araby k boji proti Izraeli i USA. Historie nám tedy poskytuje celou řadu velice chmurných poznatků, které poměrně spolehlivě umožňují objektivní mravní i právní kvalifikaci konkrétního jednání provinilého státu a jeho představitelů. Pod pojem státního terorismu však nelze zahrnout takové jednání státní moci, která v souladu s platnými zákony i s mezinárodním právem brání své spoluobčany a jimi souhlasně přijímané státní zřízení před individuálním, skupinovým anebo cizím státním terorismem. Nutná obrana vlastního státu, jeho institucí i jeho občanů totiž patří k základním povinnostem jakékoliv státní moci, pokud chce udržet vlastní státní suverenitu a je na to i vojensky připravená. Státní moc se nemůže a ani nesmí řídit podle oblíbené naivně humanistické novozákonní zásady „udeří-li tě někdo v pravou tvář, nasaď mu i levou!“ Státní moc má vůči svým vlastním občanům důležité povinnosti a nesmí tolerovat jakékoliv útoky na jejich životy, zdraví, svobodu, lidskou důstojnost a majetek.

Pokud nějaký stát organizuje, provádí a podporuje teroristické útoky, lze jej označit za stát teroristický. Je-li ovšem takovým státem světová velmoc (např. Rusko), odsuzující výroky světových politiků vůči jeho státním představitelům bývají mnohem zdrženlivější, než jak by tomu bylo u méně významného státu („Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“). Někteří politici jsou dokonce kvůli ekonomickým výhodám ochotni popřít základní mravní zásady i lidská práva (na kterých jim mnohdy vůbec nezáleží) a tolerovat i takové velmocenské chování, které je v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Pokud je však takovou nemravnou akcí vyprovokována odvetná násilná reakce jiného státu, může vzniknout klasický válečný konflikt podléhající režimu válečného práva. Zatímco však teroristický stát lze porazit, donutit ke kapitulaci a uzavřít s ním mír (což je ovšem v současnosti u velmocí nemožné), s individuálními či skupinovými teroristy takto jednat nelze z těchto důvodů:

- neuznávají a nedodržují válečné právo,

- neuznávají jiná lidská práva než svá vlastní,

- neuznávají jiné názory anebo náboženství než své vlastní,

- svoji národnost či víru nadřazují nad ostatní (šovinismus),

- nejsou schopni rozumné argumentace,

- jsou věrolomní, nespolehliví a nedodržují sliby ani dohody,

- jsou neuvěřitelně sobečtí a fanaticky posedlí zlobou a nenávistí.

S teroristy proto nelze uzavřít ani příměří, ani mír, o čemž se mnozí významní světoví politici již mnohokrát přesvědčili. Nelze racionálně jednat s iracionálně uvažujícími zločinci, posedlými touhou ničit a zabíjet. Jediným smyslupným, byť zdánlivě nehumánním řešením (na které si však budeme muset zvyknout), je jejich důsledná fyzická likvidace, po které ostatně většinou sami touží v naivním domnění, že se stanou pro své spolubojovníky či souvěrce mučedníky anebo že se po smrti dostanou do ráje, kde podle příslibu jejich duchovních získají pohlavní sílu sta mužů a nadále budou žít v blaženosti obklopeni krásnými huriskami, jejichž panenství bude soustavně obnovováno. Protože však mnozí islamisté již tomuto archaickému pohádkovému příslibu posmrtného blaženství sami nevěří, toto vytoužené „sexuální blaženství“ si poskytují sami odporným obchodem s unesenými a zajatými dívkami a ženami.

Ke značným problémům dochází tehdy, pokud se teroristických akcí dopouštějí příslušníci legitimního a mezinárodně uznaného národně osvobozeneckého hnutí, kteří tím údajně chtějí urychlit dosažení toužené nezávislosti. Pro jakékoliv národně osvobozenecké hnutí by však měla platit základní poučka, že nelze získat sympatie světové veřejnosti loupežemi, únosy, vydíráním, týráním, mučením a znásilňováním civilního obyvatelstva, anebo vraždami a teroristickými útoky. V tomto směru by do obecně uznávaného mezinárodního práva mělo být začleněno toto kogentní (zásadní a „tuhé“) ustanovení:

Národ usilující o sebeurčení, který cíleně vychovává teroristy,

podporuje terorismus, schvaluje terorismus a jehož příslušníci se

soustavně dopouštějí teroristických útoků, práva na sebeurčení

pozbývá!

Takové právní ustanovení by nepochybně bylo vhodnou přípravou na všechny budoucí eventuality, které nás zcela jistě ještě čekají (militantních secesionistů totiž stále přibývá). Přesvědčení zastánci humanismu, pokrytečtí pseudohumanisté a úzkoprsí právní pozitivisté však nejsou vůbec ochotni uvažovat o možnosti uzákonění takového ustanovení a obvykle se odvolávají na základní právní zásadu o nepřípustnosti kolektivního trestu, aniž jsou schopni pochopit, že se nejedná o kolektivní trest, ale kolektivní předpoklad soužití nějakého národa v civilizovaném společenství národů. Pokud totiž někdo od někoho něco žádá, musí se chovat tak, aby mu bylo (dříve či později) vyhověno. Jestliže se tedy nějaký národ domáhá sebeurčení a mezinárodního uznání, pak musí přesvědčit světové veřejné mínění, že si takové uznání plně zaslouží a že je hoden zařazení mezi civilizované a humanitu ctící národy. Terorismus však mezi obecně uznávané prostředky boje za sebeurčení rozhodně nepatří.

Teror je trvalou hrozbou a jakoukoliv racionální a mravnou prevenci vůči potencionálním teroristům proto nelze považovat za kolektivní represi. „Štěstí přeje připraveným“ (Praemones fortuna iuvat) a proto je nutno odmítnout veškeré úvahy o tom, že pro teroristy jsme (prozatím) nezajímavou zemí a proto se nás terorismus netýká. Neměli bychom totiž zapomínat, že v novém tisíciletí se budou stále častěji vyskytovat nejrůznější mezinárodní konfliktní situace, na jejichž rázné řešení bychom se již nyní měli velmi pečlivě a odpovědně připravovat – a to organizačně, vojensky i právně. Z těchto důvodů je naprosto nesmyslné, protispolečenské a ve svých důsledcích i nehumánní, pokud před hrozícím nebezpečím zavíráme oči anebo si dobrovolně stanovujeme taková „pravidla hry“, která nás v boji s nejrůznějšími projevy zločinnosti předem staví do pozice outsiderů anebo nás úplně diskvalifikují. Je tedy nejvyšší čas, aby líbivá a ve skutečnosti prázdná slova nahradily rázné, byť někdy i zdánlivě „nehumánní“ činy. Ostatně o naší (ne)připravenosti na jakékoliv podobné situace svědčí i okolnosti související s opakovanými výbuchy muničních skladů poblíže Vrbětic, které přestože nebyly teroristickým útokem, názorně odhalily neschopnost našich státních orgánů těmto událostem předcházet, následně je řešit a místním občanům přesvědčivě vysvětlit.

Pokud se jedná o právní „krytí“ boje s terorismem, předně nelze připustit, aby teroristé byli považováni za řádnou válčící stranu a aby s nimi bylo jednáno podle válečného práva (ius belli). Zásadní a kategorické stanovisko všech civilizovaných států na světě musí znít, že jsou to bandité a zločinci, kteří sami válečné právo neuznávají a kteří tedy v případě dopadení nesmějí být ani považováni za válečné zajatce. To by mělo být obecně uznávaným mezinárodním pravidlem a takovou případnou obhajobu zajatých teroristů by tedy bylo nutno kategoricky odmítnout. Jistě by také nebylo na škodu, kdyby ve všech oblastech s výskytem terorismu bylo vyhlášeno mezinárodní stanné právo, jehož uplatňování by příslušelo místním vládám (pokud by nebyly korupční a byly by ochotné na to přistoupit) anebo mezinárodně ustanoveným správcům těchto území.

Žijeme v těžké až kritické době. O nebezpečí místního anebo globálního terorismu sice mnozí politici vzletně hovoří, avšak dokud se nic nestane, jsou všichni v klidu a jen málokdo se na něj důsledně připravuje. Každým okamžikem přitom hrozí vznik nějakého lokálního válečného konfliktu anebo závažného teroristického útoku, které mohou vážně ohrozit bezpečnost lidí na celém světě anebo i světový mír. Nejnovějším ohrožením lidstva je pak existence již zmíněného Islámského státu (který ve skutečnosti žádným státem není a není proto na místě o něm jako o státu hovořit), jehož příslušníci se dopouštějí těch nejodpornějších zločinů, přičemž se netají svojí nenávistí k západní kultuře a touhou po islámské teokratické světovládě (či spíše světové krutovládě). Podle současných prognóz bude boj s tímto nepřítelem lidstva trvat několik let, přestože je známo, že podobně početného a krutého nepřítele (středomořské piráty) zlikvidoval r.67 př.n.l. římský vojevůdce Gnaeus Pompeius Magnus za pouhých čtyřicet dní, protože neváhal a okamžitě proti nim nasadil 120 000 mužů na 500 lodích. Kdyby se tedy všichni zainteresovaní politici poučili z historie, záhy by dospěli k tomu, že bez masivního nasazení pozemních sil se teroristů nezbaví. Proto je nanejvýše potřebné zmobilizovat rozum a konečně se začít chovat nejen přísně uvážlivě, ale i náležitě rozhodně podle předem jasně stanovených pravidel. Tato odpovědnost spočívá na představitelích všech států, kterým záleží na vlastních občanech mnohem více než na vlastní moci.

Je nezbytně nutné, aby za velkými slovy o boji proti organizátorům a původcům válek i proti všem účastníkům teroristických útoků následovaly tak rozhodné skutky, které upokojí zneklidněné veřejné mínění na celém světě a budou i příkladnou výstrahou pro všechny tyrany, vládce a zločince, kteří neuznávají žádná lidská práva kromě svých vlastních a kteří v násilí, agresivitě anebo v terorismu spatřují vhodný prostředek k realizaci svých scestných záměrů, mocenských ambic anebo k uvolnění svého záporného emočního přetlaku. Jakákoliv shovívavost anebo pokrytecká a falešná humanita se mohou v budoucnu ukázat nejen jako naivita, ale i bezbřehá a ve svých důsledcích krajně škodlivá hloupost, kterou by naši potomci zcela jistě odsoudili. Pouze na nás totiž záleží, zda jim odkážeme svět bezpečný, ve kterým stojí za to žít, anebo svět plný válek, násilí, strachu a hrůzy, který nebude vhodný ke smysluplnému žití.