Oldřich Hein: Věčnost totalitního myšlení

06.07.2021 9:52

Motto: „Vy si, Vata, ve svý kulacký zaslepenosti myslíte, že před tím socialismem se někam schováte, že před ním někam utečete. To se ovšem hluboce mýlíte, ten socialismus si vás najde všude!“ (kpt.Ořech – Černí baroni)

Oldřich Hein: Věčnost totalitního myšlení
Foto: archiv OH
Popisek: JUDr. Oldřich Hein

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.).

Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat.

Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – např. stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém rezortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality.

Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. Zatímco např. v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 000 Kč stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný.

Anketa

Měla by mít Česká republika na Evropské radě i nadále právo veta?

99%
0%
hlasovalo: 13749 lidí

Staří praktici mají s čím srovnávat a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl.

Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (tzv. profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby např. obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“

Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci?

„Kořen všeho zlého je milování peněz.“
(1. epištola sv.Pavla k Timoteovi, kap.6/10)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“
(Iosephus Flavius – 37-100 n.l.; Válka židovská, Kniha pátá 558-559) (Nakladatelství Svoboda 1992, str.151-152)

Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.199 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné.

Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un).

Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“.

Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické.

„Záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Stý prvý list Luciliovi)
(Další listy Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.230)

„Smrt o tobě vysloví soud. Až vydechneš naposled, ukáže se, co jsi vykonal.“
(tamtéž, str.59)

Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 217  Citadela

11:03 Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 217 Citadela

Francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho snad nemá smysl dlouze představovat. I kdyby ne…