Rozhodnutí, kdo je oním volem, kdo obětí a kdo parazitem, nechám na vás, vážení čtenáři, a to především v zájmu zachování co největší objektivity. Desítky milionů korun posílá Česká republika na Ukrajinu na podporu tamních neziskových organizací a na druhé straně v ČR nejsou peníze na podporu pracujících invalidů, kteří jsou velmi často vykořisťováni a nuceni pracovat pouze za minimální mzdu. Dnes jsme dokonce v situaci, že 20 až 30 tisíc pracujících invalidů je ohroženo propuštěním z práce a pracovní místa, určená právě pro ně, jsou před zánikem.

Jaký je důvod, že jsou invalidé takříkajíc na odstřel? Ono těch důvodů je víc a je otázkou, který z nich je ten nejzásadnější. Je to věc názoru. Osobně se myslím, že tím nejhorším důvodem je samotná ztráta zdraví dříve zdravých lidí. Mnoho z nás nemocných pracujících je dokonce ochotno přehlížet určitá příkoří, jež nám jsou ve společnosti činěna, a to především ze strany státu a zaměstnavatelů, a to jen proto, že chceme pracovat a nechceme být vyobcováni na okraj společnosti jako nepotřebný společenský odpad. Sám dobře vím, jaké to je, protože jsem též nemocný a s minimální šancí na zlepšení stavu. Po pravdě řečeno jsem velmi rád, že se zdravotní degradace u mě zastavila a nastal takzvaně setrvalý stav. Jsem rád, že mohu do určité míry pracovat a nejsem nucen sedět takzvaně na prdeli doma a počítat vrabce. Nikdo si neumí představit, jak mi bylo, když mě po první plicní embolii dali do důchodu a osm měsíců jsem nemohl do práce. Hrozný! Nedokážu proto pochopit lidi, kteří jsou na pracáku 2, 5 i 10 let. To musí být magoři nebo úplní lemplové.

Drtivá většina nemocných lidí chce být nějakým způsobem užitečná a nechce žít na okraji společnosti. Navíc práce je pro nás nemocné i terapeuticky prospěšná, neb pak člověk nemá tolik času zabývat se svou nemocí a problémy, a to nám ve svém důsledku i prodlužuje život. Být doma a utápět se v žalu či depresích zabíjí.