Fakt, že mnozí lidé hrozící nebezpečí nevnímají nebo jej vnímají špatně, je dílem propracované cílené propagandy využívající fenoménu posunu horizontu událostí a doběhového mechanismu společenských dopadů, které jsou viditelné a hmatatelné teprve s odstupem času. Tyto jevy jsou společensky, ale i lidsky značně nebezpečné, protože reagovat na malér, jeli už v běhu, je pozdě, což mívá za následek určité nevratné změny a zásadní společenské zvraty, jejich dopady lze těžko predikovat. Spoléhat se na slova politiků nebo politických komentátorů nelze v žádném případě, protože jsou přímo spjatí s mainstreamem díky svým konjukturálním zájmům. Jako přímý důkaz tohoto neblahého jevu můžeme označit televizní pořad na ČT1 s názvem „Otázky Václava Moravce“. Václav Moravec je typický mainstreamový politický komentátor neštítící se manipulovat s informacemi a lidmi. Poměrně dost ze svého manipulativního arzenálu odhalil v neděli 20. září při duelu Ransdorf versus Stropnický, kdy přímo odváděl pozornost od poměrně realistického a propagandou nezasaženého výkladu pana Ransdorfa k Sýrii a Ukrajině. Záměrně jeho výklad přerušoval a spolu s panem Stropnickým bagatelizoval a nebojím se říci, že až dehonestoval. Je jen otázkou, proč tedy pana Ransdorfa do ČT zvou, když jeho slova nechtějí slyšet a nechtějí mu dát dostatek prostoru. Bylo však očividné, že pan Ransdorf je intelektuálně na daleko vyšší úrovni, než je pan Stropnický či Moravec.

Co se týče pana Stropnického, tak jsem toho názoru, že dělá ostudu České armádě, ale i České republice. Jeho slova je škoda komentovat, protože jde o snůšku zavádějících informací a polopravd dobře prodaných skrze ČT a díky vzdělání tohoto rádoby politika v komediantském směru. Jeho vystoupení byla komedie s prvky černého humoru a utopie.

V oblasti konfliktu v Sýrii, na Ukrajině, Iráku, Afghánistánu, Jemenu nebo Libyi vesměs většina lidí ví, že hlavním iniciátorem těchto událostí jsou USA a jejich pohůnci z EU. Lidé snad i pochopili, že zde nikomu ze zainteresovaných stran nejde o demokracii či snad o lidi, ale o zdroje, územní zisky a rozšíření sféry vlivu. Z těchto záležitostí samozřejmě nelze vyjímat Rusko, protože i to je přímým účastníkem těchto střetů. I když se válčí v Sýrii nebo Libyi, tak lze konstatovat, že v pravém slova smyslu jde o souboj světových velmocí na cizím území. Ze zkušeností víme, jaké jsou dopady takových událostí. Miliony a miliony mrtvých lidí jsou němými svědky událostí ve Vietnamu, Koreji, Iráku a dalších postižených zemích, kde se střetly zájmy velmocí. Důsledky však dopadají na celý svět. Otázkou je, kdože je tím hlavním agresorem. Historie bohužel dokazuje na rozdíl od pohledu pana Stropnického, že z valné většiny jsou tím hlavním agresorem právě USA, které se všemi možnými i nemožnými prostředky snaží omezit vliv Ruska.