Existuje rozsáhlá kategorie lidí, které příčiny jevů nezajímají. Z těch, kteří vědí či aspoň tuší, že znalost příčin velmi pomáhá v orientaci v situaci, a proto se snaží příčinu nalézt, většina uvádí jako příčinu migrantskou krizi; stranou v této chvíli ponechávám ty, kteří od samého počátku říkali či alespoň ve svém nitru věděli, že EU, resp. evropská integrace vůbec, je špatné řešení. Ti svůj názor měnit nemusí, a proto nejsou předmětem této úvahy. Otázka totiž zní: co je příčinou tak brutální a masové změny stanoviska k EU?

Co je příčinou masové změny stanoviska k EU

Rozhodně to není migrantská krize sama o sobě. Ta sice je součástí přediva příčin a následků, jehož výsledkem je selhání instituce EU a z ní vyplývající deziluze mas, ale její povaha je složitější. Krize kromě toho, že sama má své příčiny, k nimž se ještě vrátíme, tak je testem, zkouškou správnosti uspořádání společnosti. Lidská zkušenost říká: „V nouzi (tj. krizi) poznáš přítele (tj. jeho kvalitu)“. Instituce EU v této zkoušce neuspěla, propadla, a to nikoliv poprvé. Již předtím neuspěla v krizi ukrajinské a řecké. A nejenže tak, instituce EU nejenže v řešení jmenovaných krizí projevila donebevolající neschopnost, ale ona se dokonce sama (samozřejmě v součinnosti s dalšími) spolupodílela na jejich vzniku. Na tomto místě zatím ponechme stranou úvahu o tom, jaký je poměr nemravně horentně honorované hlouposti a neschopnosti a záměrné zlovolné vůle všech těch Junckerů, Tusků, Mogheriniových a dalších, a to i našich národních, námezdních vykonavatelů orwellovského „dobra“.

Historie snah o evropskou integraci a současnost

Evropská integrace je (pro mnohé) přitažlivá představa, o jejíž realizaci se odedávna různí Evropané různými způsoby (ale ne vždy s ušlechtilými úmysly) snažili, a to od římských císařů, přes germánské kmeny, Jiříka z Poděbrad, Napoleona, Hitlera až k současné EU, jejíž larvální forma, francouzsko-německé Společenství uhlí a oceli bylo svým otcem-zakladatelem R. Schumanem postaveno – a to ať už skutečně pod tlakem USA nebo ne - na velmi ušlechtile deklarovaných základech mezinárodní hospodářské spolupráce jakožto záruky světového míru. Jak hanebný protiklad podává současnost se svými hospodářskými sankcemi, násilným vývozem atlantické, mnohokrát selhavší, (pseudo)demokracie národům, které o ni nestojí, rozvracením suverénních států pod falešnou vlajkou údajné svobody, orwellovské matení pojmů, kde černé je bílé a válka je mír, a to vše jenom proto, aby to jedno promile lidské populace, které vlastní přes 50 % veškerého světového majetku, si urvalo ještě více.

Všechny předchozí pokusy o evropskou integraci neuspěly. Chvíli to vypadalo, že ten současný pokus je předurčen k úspěchu, neboť sliboval samé ušlechtilé a přitažlivé cíle. Svobodu, mír, demokracii, rovnoprávnost, prosperitu. Avšak jak se znovu ukazuje, sliby – chyby, pravý opak je pravdou. Místo prosperity a rovnoprávnosti pozice kolonie, kde lidé za stejnou a stejně kvalitní práci dostávají třetinový výdělek v porovnání s mocným sousedem. Místo demokracie cinknuté volby, případně jejich úplné zrušení, resp. odklad „na příště“ (Švédsko), podpora vojenským pučům (např. Ukrajina), případně (snaha o) ignorování či přepsání jejich výsledků (Řecko, Maďarsko, Polsko). Místo míru válka (Sýrie, Libye, Irák, Jugoslávie, Ukrajina, Kosovo). A svoboda držet hubu a krok. Co zbylo z těch tolik vzývaných „evropských hodnot“, které jsme povinni čestně hájit, jak pravil dobrý voják Švejk, až do roztrhání těla?