V hlavě mi ihned naskočily jiné půvabné moravské tvary, které člověka z centrálních Čech vždycky nejprve udiví a vzápětí okouzlí. Jednou jsem kupříkladu na hradbách u kostela svatého Mikuláše ve Znojmě nenápadně pozoroval stále hněvivější dialog dvou mladičkých dívek opodál, což bylo samo o sobě dost legrační. I když jsem z energického hovoru nic neslyšel. Ale pak přišlo vyvrcholení, když jedna z nich pravila zvýšeným hlasem, takže to ke mně jasně dolehlo (cituji, s pokornou omluvou za nespisovný výraz): „To bys nesměla myslet prdelou!“ Roztržka vyhlížela vážně, osočená slečinka se na místě otočila a uraženě odcházela pryč. Ale musel jsem se smát. Aby ne.
Sběratelé nářečních či argotických perliček by jistě dokázali vychrlit podobných příkladů spousty, určitě ještě zářivějších a nečekanějších. Nepobývám na moravském venkově tak často, abych je sypal z rukávů. O to hlouběji se mi ty náhodně zaslechnuté pevněji vrývají do paměti. Třeba takové, ve kterých se místní jazykové návyky vkrádají do běžné současné řeči.
Dokonce do sloganu pop-musicové odrhovačky. „Já chcu žít nonstop, já chcu žít nonstop“, notuje si jedna z postav filmu Díra u Hanušovic. Což je velmi komické, ale může také jít o vtip ze scénáře. Působí nicméně autenticky a nedivil bych se, kdyby drobnou, avšak zásadní modifikaci textu reálsocialistického hitu autoři filmu skutečně odposlechli kdesi na severní Moravě.
Řeč si prostě žije vlastním životem a jazykovědné ústavy ji marně dohánějí. V minulosti dlouho zastávaly dost rigidní stanoviska, dnes jsou ochotny akceptovat řadu anglismů a často z nich vycházejících zkratek z e-mailů a textových zpráv nastupující generace. Tak trochu ode zdi ke zdi.
Občas narazím na pěkný novotvar, hlavně děti je nosí ze školy po hrstech, když se nějaké slovo nebo výraz stanou módní. Vynalézavější spolužáci je pak ještě opepřují. Jeden čas bylo kde co „hustý“, rozuměj dobré, správné, to pravé ořechové. Před pár lety o sobě mladší syn s plastikovým mečem rytířů Jedi prohlašoval, že je „husťák“. Nedávno ale o čemsi utrousil: „To je teda hustokrutý“, což je evidentně vyšší stupeň pouhé hustosti.
A ze skupiny třicátníků, působících jako počítačoví experti na jakémsi ministerstvu, jsem zase v restauraci zaslechl slovo „bezdáčové“. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že jde o bezdomovce. Moc sympaticky ale tenhle výraz nezněl, bylo v něm cítit opovržení nad ztracenci našich časů.
Ve kterých se čeština zřetelně proměňuje, někdy i pěkně obohacuje. Je zábavné i zajímavé to sledovat. I skoro žasnout nad tím, jak jsou zase naopak některé výrazy v určitých regionech neměnné. Ani když ke všem uším v zemi doléhá jakž takž standardní jazyk z televize. Zvyk je zřejmě pevněji zakořeněn, než by se mohlo zdát. Zvlášť na Moravě o tom dobře vijou.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
