V hlavě mi ihned naskočily jiné půvabné moravské tvary, které člověka z centrálních Čech vždycky nejprve udiví a vzápětí okouzlí. Jednou jsem kupříkladu na hradbách u kostela svatého Mikuláše ve Znojmě nenápadně pozoroval stále hněvivější dialog dvou mladičkých dívek opodál, což bylo samo o sobě dost legrační. I když jsem z energického hovoru nic neslyšel. Ale pak přišlo vyvrcholení, když jedna z nich pravila zvýšeným hlasem, takže to ke mně jasně dolehlo (cituji, s pokornou omluvou za nespisovný výraz): „To bys nesměla myslet prdelou!“ Roztržka vyhlížela vážně, osočená slečinka se na místě otočila a uraženě odcházela pryč. Ale musel jsem se smát. Aby ne.

Sběratelé nářečních či argotických perliček by jistě dokázali vychrlit podobných příkladů spousty, určitě ještě zářivějších a nečekanějších. Nepobývám na moravském venkově tak často, abych je sypal z rukávů. O to hlouběji se mi ty náhodně zaslechnuté pevněji vrývají do paměti. Třeba takové, ve kterých se místní jazykové návyky vkrádají do běžné současné řeči.

Dokonce do sloganu pop-musicové odrhovačky. „Já chcu žít nonstop, já chcu žít nonstop“, notuje si jedna z postav filmu Díra u Hanušovic. Což je velmi komické, ale může také jít o vtip ze scénáře. Působí nicméně autenticky a nedivil bych se, kdyby drobnou, avšak zásadní modifikaci textu reálsocialistického hitu autoři filmu skutečně odposlechli kdesi na severní Moravě.