Jestliže Klaus tedy spatřuje zemi na rozcestí, pak je zároveň za její stav zodpovědný. Skoro snad nejvyšší měrou. I když by to nebylo spravedlivé, všemocný být nemohl. Ale vliv měl ohromný. A jestliže podle rozhovoru, který před vydáním knihy poskytl deníku MF Dnes, vidí směr z onoho rozcestí ve vystoupení z Evropské unie, pak je pro jeho odpůrce snadné opakovat fakt, že přece sám jako předseda vlády podal přihlášku do Unie a založil a vedl stranu, jejíž příznivci, jak víme z průzkumů, hlasovali v referendu pro vstup. Později už Klaus nenacházel na Unii téměř nic kladného, ale zároveň tvrdil, že jiná alternativa pro nás neexistuje, a co se nám nezamlouvá, máme se snažit aktivně změnit.

Nyní, už nikoli ústavní činitel, jakoby přeřadil na vyšší rychlost. Právě příslušnost k Unii je prý totiž původcem všeho špatného v české politice i ekonomice: „přílišné regulace, odnímání suverenity z národních vlád, rozmělňování zodpovědnosti, ztráta schopnosti politických stran cokoliv zásadního prosadit.“ Což ale vede k rovněž snadné otázce, zda také jiné státy mají pocit, že se jim kvůli příslušnosti k evropskému společenství v ničem nedaří. Stačí jen pohlédnout za humna a spatřit suverénní vítězku celoněmeckých voleb, zároveň vůdčí unijní osobnost. A dodat, že Unie jistě není dokonalá, ale to není důvod k odchodu. Který by Českou republiku drasticky izoloval.