Topolánkovi musel o dost mladší a dravý Dalík hodně imponovat a zřejmě od své pravé ruky přebíral i něco ze životního stylu i vyjadřování tajemných zbohatlíků. Čas ovšem ukázal, že úvodní výrok platí také naopak, neboť po Topolánkově vynuceném odchodu z vysoké politiky se i Dalík prakticky vytratil a jen občas do médií utrousil, že je z tuzemských poměrů znechucený a uvažuje o tom, že se usadí v některé jiné zemi.  

Možná se k tomu skutečně chystal, ale mezitím ho policie zatkla a obvinila. Zda se ocitne také ve vazbě, uvidíme v nejbližších hodinách. A to nás ovšem už potřetí vrací k onomu Topolánkovu vyznání a opět v jeho původním smyslu: padá-li nyní Dalík, jak to bude s expremiérem? Což také bylo během pondělí nejčastěji probírané téma na internetových serverech.  

A logicky, protože když je Dalík obviněn z pokusu o podvod tím, že si řekl roku 2007 během jednání o nákupu obrněných transportérů Pandur, při účasti náměstka ministryně obrany Martina Bartáka i zástupce zprostředkovatele zakázky, tedy firmy Omnipol, o úplatek ve výši skoro půlmiliardy korun, těžko tak činil čistě na vlastní pěst. Ledaže by úplně zešílel a považoval by za lunatiky také rakouské výrobce.  

Jinými slovy, musel vystupovat jako kdosi, kdo dokáže věc zařídit a vzhledem k jeho blízkosti s premiérem lze usuzovat, že jaksi garantoval Topolánkův souhlas. Ostatně, a to je podstatné, jak jinak, než coby neoficiální emisar předsedy vlády se na rokování v úzkém kruhu vůbec mohl ocitnout?  

Zatím víme, že Dalíka policisté viní z pokusu o podvod, tedy že sliboval cosi, na co neměl žádné pověření. Vycházejí přitom ze svědectví jednoho z manažerů firmy Steyer. Do jaké míry dostačujícího, a zda jediného, není známo. Ale váhu mu vyšetřovatelé podle všeho přičítají, jinak by si asi netroufali kráčet vstříc blamáži a mají za sebou jak přímo dozorujícího státního zástupce Jana Kořána (spadá pod něj i případ letounů CASA), tak šéfovou Vrchního pražského zastupitelství Lenku Bradáčovou.  

Ostatně, že k výslechu Rakušana českými vyšetřovateli před nedávnem konečně došlo, je jistě důsledkem změny ve vedení pražského vrchního zastupitelství, to předcházející bylo naopak v podezření, že se kauzu pokouší zamést pod koberec. Bradáčová ani Kořán ovšem nyní zatím říkají jen minimum, a už vůbec se nevyjadřují k případné Topolánkově roli.  

Na prvý pohled by mohlo jít o obdobu případu někdejšího tajemníka premiéra Grosse: Zdeněk Doležal si za zprostředkování schůzky na téma privatizace Unipetrolu řekl zájemcům o okřídlených „pět v českých na stole“, neboli o pět milionů korun. Jak známo, Doležal, který ale zřejmě v té chvíli už nic zařídit nemohl, nakonec vyvázl jen s podmínkou.  

Kauza Pandurů je ovšem přece jen těžší kalibr, vždyť jen Doleželem požadovaná suma je v porovnání s Dalíkovými údajnými osmnácti miliony eur takřka pakatel. Pokud Dalík skutečně vyřkl takovou částku, pak by se pravděpodobně musela rozpustit na různé adresy, včetně některých na ministerstvu obrany. A legitimní je i úvaha, zda část neměla mířit do černého fondu ODS.  

O čemž samozřejmě opozice může a nejspíš i bude spekulovat v předvečer krajských voleb, před kterými vládní koalici zasáhla také rezignace ministra práce Jaromíra Drábka v souvislosti s korupcí jeho prvního náměstka Šišky. Sociální demokraté si aspoň nemohou po Rathově případu naříkat, že policisté měří toliko jedním metrem.  

V dané chvíli ovšem víme o závažnosti Dalíkova obvinění pořád ještě málo, jen že mu hrozí až deset let vězení, což by jej samozřejmě mohlo přimět ke spolupráci s vyšetřovateli. Ale to zároveň automaticky neznamená, že expremiérův fámulus jednal podle pokynů svého šéfa. Konec konců, vláda nakonec koupi Pandurů schválila a uskutečnil se, zatímco inkriminovaný úplatek se nerealizoval. Možná ale jen proto, že se to na rakouské straně zadrhlo.