Břeskná muzika také byla nedílnou součástí oslnivé inscenace. A z četné Hapkovy filmové tvorby mi v hlavě zůstala ta k Pánům klukům Věry Plívové-Šimkové, čili volné adaptaci Twainova Dobrudružství Toma Sawyera, přeneseného na český venkov. Mimochodem, v titulcích je jako scénárista uveden Vít Olmer, ale ten jenom „pokrýval“ roku 1975 nepřípustného Jana Procházku.

Provaz o jednom konci i půvabné peripetie kolem loupeže v záložně spojují časy rakouské monarchie. A k určité nostalgii po nich měl Hapka poměrně blízko. Maminka kdysi zpívala v operetě a on sám tu a tam působil dojmem bonvivána z některého kusu Johanna Strausse mladšího. Třebaže to později kompenzoval impozantním motocyklem Harley Davidson, na kterém zase vypadal v dlouhém kabátu a s bílou hřívou jako moderní čaroděj Gandalf.

Hapka byl sběratelem antikvit, jak nábytku, tak technických zařízení i součástek, ostatně miloval zvuk mechanického klavíru, který často imitoval ve filmové hudbě. Svérázně se oblékal a měl hezky staromódní manýry. Jako netopýr pracoval celé noci a přes den spal až do setmění. Neměl námitky k pověsti svůdníka a zdaleka ne jen ta k němu skutečně přitahovala další a stále mladší ženy.