Břeskná muzika také byla nedílnou součástí oslnivé inscenace. A z četné Hapkovy filmové tvorby mi v hlavě zůstala ta k Pánům klukům Věry Plívové-Šimkové, čili volné adaptaci Twainova Dobrudružství Toma Sawyera, přeneseného na český venkov. Mimochodem, v titulcích je jako scénárista uveden Vít Olmer, ale ten jenom „pokrýval“ roku 1975 nepřípustného Jana Procházku.
Provaz o jednom konci i půvabné peripetie kolem loupeže v záložně spojují časy rakouské monarchie. A k určité nostalgii po nich měl Hapka poměrně blízko. Maminka kdysi zpívala v operetě a on sám tu a tam působil dojmem bonvivána z některého kusu Johanna Strausse mladšího. Třebaže to později kompenzoval impozantním motocyklem Harley Davidson, na kterém zase vypadal v dlouhém kabátu a s bílou hřívou jako moderní čaroděj Gandalf.
Hapka byl sběratelem antikvit, jak nábytku, tak technických zařízení i součástek, ostatně miloval zvuk mechanického klavíru, který často imitoval ve filmové hudbě. Svérázně se oblékal a měl hezky staromódní manýry. Jako netopýr pracoval celé noci a přes den spal až do setmění. Neměl námitky k pověsti svůdníka a zdaleka ne jen ta k němu skutečně přitahovala další a stále mladší ženy.
Textaři jej měli rádi za to, že jako málokterý skladatel upřednostňoval psaní hudby na slova. Vyhovovala mu ovšem tandemová tvorba. Léta si rozuměl s Petrem Radou, který po ostrakizaci za Modlitbu pro Martu emigroval. Hapka si pak vybral Radova pokračovatele ve Zdeňku Rytířovi, a když ten definitivně zatáčel na pole country písniček, upozornil ho na zatím neznámého Michala Horáčka. S ním Petr Hapka zřejmě ideálně souzněl, autorsky i lidsky. Po letech práce převážně pro film se s Horáčkem naplno vrátil k songům.
A také k Haně Hegerové, pro niž kdysi psal své první kousky. Album Potměšilý host, prezentované jako společné dílo trojice Hegerová - Hapka – Horáček se stalo událostí lehce uvolněné perestrojkové atmosféry. Bezprostředně za ním roku 1988 následovala neméně úspěšná deska V penziónu svět, na níž se vedle paní Hany podíleli hlavně rockoví zpěváci Michael Kocáb a Richard Müller. A za mikrofon se dokonce premiérově postavil i Hapka.
V časech porevolučních se pak stal žádanou televizní celebritou, což ještě přiživily duety s novými hvězdami Lucií Bílou a Janou Kirschner. I vydařený šaškovský kuplet pro Bolka Polívku. Obestíral ho opar jedinečné osobnosti a pozdní slávu nepochybně vychutnával. Jakkoli se někomu zdálo Hapkovo takřka zbožňování poněkud nadnesené.
Faktem zůstává, že jakoby mimo čas tvořící a vývojem světové populární hudby nedotčený skladatel s darem pro silnou melodii i citem pro filmový obraz, udělal dost respektovatelných věcí. Někdy trochu bombastických a snad až na hraně vkusu. Ale řada jeho písniček by měla spolehlivě projít zkouškou času.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
