Pamatuji se velmi přesně, jak nám už někdy o jejich půli tu a tam vytanulo na mysli, že se začátek školního roku počíná zvolna blížit. Tehdy ale nad tím šlo ještě pořád mávnout rukou s výhledem nadcházejících bezstarostných týdnů.
Nicméně přízrak nudné všednodennosti, ranního vstávání a školních povinností se pak už začal zjevovat častěji. A nešlo si samozřejmě nevšimnout brzkého smrákání a někdy i závanu podzimního chladu o srpnovém večeru.
Ale ta živá vzpomínka, o které chci mluvit, se týká až samotného návratu domů, v mém případě tedy do Prahy. Obyčejně si rodiče přáli, abychom nepřijeli až na samém konci srpna, neb děti se musí aspoň trochu aklimatizovat. Což znamenalo, že jsme se ocitli v téměř liduprázdnu – ulice byly velmi tiché, celý den ospalé jak o nedělním odpoledni, kamarádi ještě za horami, v biografech dávali nějaký bulharský film o zemědělcích, od sousedky pološeptem vyhrávalo rádio po drátě od rána do večera dechovku střídanou moravskými písněmi s Jarmilou Šulákovou.
V dospělém věku se mi to vybavilo při četbě Camusova Cizince a existenciální pustině hlavní postavy jsem se nedivil. Jen pár stanic tramvají od centra se Praha jevila úplně provinční. A živé obrázky mrtvého města se mi vybavují v posledních srpnových dnech pravidelně. Nenaplňují mě sice už tak táhlým smutkem jako kdysi, ale povzdechu se člověk neubrání, neboť i když má podzim značná kouzla, léto je léto. A teplé dny i noci jsou prostě ty tam.
Nevím, jak to prožívají dnešní děti. Můj mladší, ještě školou povinný syn si svůj vnitřní svět dost hlídá, ale přesto je znát, že mu občas myslí proletí mráček. Byť se u počítačových her v prázdninovém finále tolik nenudí a zřejmě se vlastně docela těší na spolužáky, s nimiž beztak zůstává v elektronickém kontaktu celé dva měsíce.
A my, trpkými vzpomínkami poučení rodiče, se snažíme dětem poslední dny před prvým zářím trošku osladit. K čemuž je už přece jen víc příležitostí než na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. V kinech lze kupříkladu vidět něco záživnějšího než peripetie balkánských traktoristů a snímky o čestných pionýrech.
A když neprší, jako zrovna dnes, kdy tohle píšu, může se vyrazit na kolech kamsi za město a trhat letní jablka ve stráni. Ale večer přijde záhy, musíme sebou mít v batozích svetry, a když se vracíme domů, v ulicích už svítí lampy. Dítě se ptá na kde co, jak už to bývá. A možná tím neustálým mluvením také zahání poprázdninový smutek. Který na tatínka přichází rok co rok, i když žádné šedesátidenní volno samozřejmě neměl a učitel matematiky a učitelnica ruštiny jej ve snech dávno nenavštěvují.
Odvedle kdosi hraje na piano zasmušilou melodii, takže se zdá nostalgie ze závěru prázdnin pocitem obecně sdíleným. Doma vyndáme z lednice zmrzlinu, která taje na jazyku jako vločky a ohlašuje, co nás za pár měsíců neodvratně čeká. Ale syn právě telefonuje s kamarádem a cosi nadšeně plánují na příští týden. Jak vidět, život asi půjde klidně dál. A navíc v krásných barvách žloutnoucího a červenajícího listí. Na prázdniny se už bude jen vzpomínat. Zřejmě docela vesele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
