Jakékoliv velmocenské ambice Moskvy jsou Západem za pomoci mediální propagandy vehementně odsuzovány, ačkoliv Rusko jen pragmaticky hájí svoje zájmy, stejně jako to činí každá jiná velmoc. Vladimir Putin je však pro tandem EU-USA silným a mimořádně schopným protivníkem, proto je jimi tolik nenáviděn. Směšný a věčně opilý Jelcin, který dovedl největší zemi světa na pokraj krachu, geopolitickým zájmům Západu velmi vyhovoval stejně jako likvidátor Sovětského svazu Gorbačov. Podobnou figuru by západní politici v Kremlu rádi viděli i nyní.

Hnědá revoluce – druhý díl revoluce oranžové

Jak vlastně státní převrat (západními médii hlavního proudu označovaný jako „revoluce“) na Ukrajině začal? Demokraticky zvolený prezident Viktor Janukovyč se opovážil nepodepsat asociační dohodu s EU, která byla pro jeho zemi z ekonomického hlediska nevýhodná a dal přednost mnohem štědřejší nabídce z Moskvy. Udělal jen to, co považoval za lepší řešení pro Ukrajinu, která se nachází na pokraji bankrotu. Takovou troufalost mu však v Bruselu neodpustili a ve spolupráci s pravicovou opozicí, která poslední volby prohrála, začali připravovat puč. Převrat na Ukrajině byl USA a EU plánován již delší dobu, avšak nepodepsání asociační dohody se stalo vhodnou roznětkou. Pár tisíc stoupenců opozice, z nichž nezanedbatelný počet nejagresivnějších radikálů tvořili silně antievropští a antisemitští neonacisté a banderovci z neparlamentní strany Pravý sektor (její vůdce Dmitrij Jaroš se podle posledního průzkumu veřejného mínění z přelomu února a března těší podpoře 1,6 % obyvatel) a ultranacionalisté ze strany Svoboda (jejíhož lídra Olega Ťahnyboka by volilo 2,8 % Ukrajinců), rozhodlo na jednom kyjevském náměstí o osudu 45milionové země.

Demonstrace trvaly několik měsíců a je těžko představitelné, že obyčejní lidé, kteří každý den chodí do práce a živí své rodiny, by vydrželi tak dlouhou dobu mrznout na Majdanu a usilovat o změnu režimu. Většinou se jednalo o „profesionální revolucionáře“ placené USA, které podle slov bývalého pracovníka americké rozvědky Scotta Ricarda do „dobrodružství“ na Majdanu investovaly 5 miliard dolarů. Neonacistický a antisemitský profil tzv. revolucionářů západní demokratické politiky příliš neznepokojoval. Kdo sledoval záběry z Majdanu, jistě si všiml, že modro-žluté ukrajinské vlajky byly v menšině a převažovaly rudo-černé prapory fašistického Pravého sektoru. Banderovci zhanobili i několik synagog a domů ve vlastnictví ukrajinských Židů.

Nepopírám, že někteří lidé, znechucení a frustrovaní z oligarchizace politiky, všudypřítomné korupce, špatné sociální situace a celkového marasmu, demonstrovali spontánně. Je ovšem třeba říci, že do této situace svou zemi nepřivedl jen prezident Janukovyč, ale všichni vládní politici od roku 1991 – svůj podíl na tom má i Julia Tymošenková, která je nyní jednou z „revolučních“ ikon. Ta byla před deseti lety vynesena k moci tzv. oranžovou revolucí (rovněž silně financovanou Západem), ale její vláda nic pozitivního pro obyčejné lidi nepřinesla. Naopak, za defraudace, rozkrádání státního majetku a vlastní obohacování skončila ve vězení.

Kdo najal snipery?

Během demonstrací se dlouhou dobu nic zásadního nedělo, policisté byli celou dobu v defenzivě a nechali na sebe od zfanatizovaného davu házet dlažební kostky a zápalné lahve. Je třeba si položit otázku, zda by taková brutalita lůzy byla kdekoliv na světě ponechána bez adekvátní odpovědi bezpečnostních složek. Vzpomeňme na hnutí Occupy v USA nebo Indignados ve Španělsku, kteří byli policií nekompromisně rozprášeni a jejich vůdci skončili ve vězení, přestože se žádných násilností nedopustili. Ve světle posledního vývoje (únik telefonického rozhovoru unijní ministryně zahraničí Ashtonové s estonským kolegou) se ukazuje, že snipery, kteří začali střílet do lidí, pravděpodobně neposlal Janukovyč, ale opozice, která prezidenta obvinila, že masakruje vlastní občany. Je to stále stejný scénář, jež byl aplikován v Libyi i v Sýrii (všude tam, kde USA potřebovaly změnit režim): Původně pokojné demonstrace náhle přerůstají do ozbrojeného konfliktu a za viníka je automaticky označen prezident, ačkoliv střelbu obvykle zahajují provokatéři z řad opozice, kteří potřebují mít první mučedníky, aby si jich svět všiml. Z Janukovyče se rázem stal diktátor, přestože získal mandát ve volbách, jejichž regulérnost uznali i mezinárodní pozorovatelé. Kdyby tehdy na summitu ve Vilniusu asociační dohodu podepsal, zřejmě by dnes byl západními politiky a médii veleben jako příkladný demokrat a nikoho by nezajímala jeho zahraniční konta ani nakradený majetek.