Zní to v televizi, v periodikách i na internetu od mnohých, kdo mají potřebu se k tématu vyjadřovat. V Parlamentních listech z 18. září například ekonom Sedláček říká: „Bojíme se totality islámu − ale není to to samé, čeho se bojí a před čím utíkají běženci?“

Podobné pohledy vycházejí z nedůsledného rozlišování toho, co je a jak vypadá (obzvlášť v syrském kontextu) sunnitský, a jak šíitský islám, respektive kdo je v tomto případě kdo, nebo spíš odkud. Menšinová a kvazišíitská je alavitská menšina se „sídlem“ v okolí Latákie a podstatným mocenským vlivem v zemi. Většina jejích příslušníků však elitu zdaleka netvoří. Většinoví jsou sunnité, kteří jsou nejpočetněji zastoupeni mezi střední a nižší střední třídou, velká část z nich je i součástí chudiny – společně s Palestinci, z nichž je většina také sunnitská. Zároveň se ze sunnitské třídy rekrutují tradičně nejbohatší syrské obchodnické rodiny.

Jak ony, tak alavité, mají či měly dlouhodobé obchodní, mocenské i příbuzenské vazby na sunnitský svět včetně hlavních sponzorů destabilizace země (Perský záliv a Turecko), dále na Evropu a Západ (zde víc sunnité); na Rusko a Írán zase o poznání víc alavité. Křesťané (Asyřané, Arméni, Arabové) a Kurdové tvoří z větší části nezávislé entity, v případě křesťanů individualističtější a rovnoměrně postihující nižší, střední a vyšší střední vrstvu, v případě Kurdů s většími společenskými rozdíly mezi společenským vrchem a spodkem.

Nyní: syrský pozemní exodus je podle mého odhadu a znalosti poměrů cca z 95% sunnitský. Křesťané, odcházejí-li, tak činí nikoli ve skupinách po zemi, ale individuálně letadlem či jinak „legálně“ (pozvání, vízum, arménský pas atp.). Alavité ve velké většině v zemi zůstávají. Kurdové, připouštím, mají etnicko – geopolitický důvod se tzv. Islámského státu obávat, ale i oni jsou sunnité, tj. dané tvrzení si s předpokladem dominantní sunnitské převahy v migrační vlně neprotiřečí. Tak či onak v ní Kurdové podle mého názoru tvoří menšinu.