Dávám kritikům zapravdu v tom, že účtovat s islámem paušálně je krátkozraké – islámem se inspirují brilantní verše múzou políbeného bohéma Omara Chajjáma, vychází z něj pozoruhodná architektura i kaligrafické umění, hlásí se k němu přehršel osob s nezávislým, esoterickým, svobodným a nezprostředkovaným spirituálním uvažováním a tak dál. V neposlední řadě, jak naznačil Václavík, může být islám teoreticky i zdrojem kritické sebereflexe – pokud to ovšem paradigma, v němž funguje, povolí a zároveň většinou v mezích, v nichž to povolí.

Vytkneme-li Samkové zobecňování, lze přinejmenším u Václavíkova příkladu „idžtihádu“ (jako jeho protiargumentu ve prospěch samostatnosti myšlení v právně náboženských otázkách) namítnout, že ani zde autor neřekl vše. Především to, kam věc „idžtihádu“ dospěla dnes.

Jak Samková, tak Václavík by si přitom byť jen lehkou konkretizací v určitých bodech výrazně pomohli.