Toto je třeba mít na paměti při následující úvaze, kterou si zde dovolím předestřít. Totiž že zdaleka ne každý, kdo má ve společnosti status vědce nebo akademika či se sám za vědce považuje, jím je. Těch, co nás ženou kupředu a jsou přínosem, je totiž strašně málo – jedno, dvě procenta z komunity, která sama sebe považuje za vědeckou, ne víc. Ti ostatní jsou v z té lepší části dělníci vědy, kteří jsou také strašně potřeba, to aby těch pár kreativních géniů mělo živnou půdu a prostředí ke své tvorbě. A pak tu máme zbytek, obávám se, že co se však počtu týče, tak docela velkou část toho, co samo sebe označuje za vědeckou komunitu. Balast v lepším případě, škůdci společnosti v horším. Není to nic špatného, tak to vždycky bylo, je a asi i bude – tvůrců a géniů bylo a je jenom pár. Nemá to ani cenu pokoušet se měnit – první z kruhu by šli právě ti osvícení a výjimeční. (Nevím přesně proč – ale v historii tomu tak při pokusech ovládat vědu vždy bylo takto .)  Jde jen o to, abychom to my ostatní věděli a pracovali s tím. Tedy s tím, že ne každý, kdo sám sebe označuje za vědce a chová se jako vědec, jím je. Takový člověk má sice nakrásně akademickou hodnost, jezdí na vědecké kongresy, vede tribalistické vědecké řeči, ve kterých je nezřídka zřetelné pohrdání zbytkem populace, ale skutky za ním nejsou.

 

Nechci se teď trefovat do takových laciných cílů, jako jsou docenti a profesoři takových oborů jako je rekreologie, komiksologie nebo studia Horní Severštiny. Stejně tak není mým momentálním cílem rozbor společenské potřebnosti stovek absolventů ročně v oborech jako etnografie nebo egyptologie. (Aby nebylo mýlky, velmi si uvědomuji význam hesla „Kdo nezná minulost, je nucen si ji znovu prožít“, vím, že ti lidé mají obrovské penzum znalostí a třeba posledně zmiňovaný obor je nádherným vědeckým dobrodružstvím; narážím spíše na to, že  – abych se tady nikoho nedotkl – v takovém Holandsku mají ročně kolem osmi set absolventů oboru egyptolog a reálná společenská potřeba egyptologů je v Holandsku jeden až dva jednou za pět let.)

 

Rád bych naopak předestřel myšlenku, že dosáhne-li někdo formálního vzdělání a tedy i nějakého, i vyššího, akademického titulu, nestane se lepším člověkem a nositelem lepší pravdy než ostatní.  A je-li pracovníkem nějakého vědeckého či akademického pracoviště, nemá větší práva než ostatní.  Mnohem srozumitelnější je příklad porovnání z dneška a běžného života: zkusme porovnat některé průměrné akademické pracoviště, třeba katedru na některé univerzitě, s – řekněme – reklamní agenturou. Co se kreativity, geniality, čestnosti, pracovitosti a podobných vlastností týče, jsou ti lidé na tom stejně. Nebo jiný příklad – porovnejme si advokátní kancelář s akademickým pracovištěm v oboru práva – míra formální znalosti práva je vyšší na druhé straně, míra znalosti životní praxe na první, ale že by jedni byli mravnější než druzí, se mi nezdá.  Neviděl jsem o tom žádné výzkumy, mluvím tak ze své zkušenosti. A nenašel jsem jediný důvod, proč by tomu mělo být jinak.

 

Společnost však vcelku dost neracionálně bere za fakt, že člověk se statutem vědce, zpravidla potvrzeného akademickou hodností, má větší díl pravdy než ostatní. A z toho vyplývající zásadně mylný argument, že když si něco myslí většina vědecké komunity, tak že to je pravda. Opět použiji příklad: když se na vědeckém kongresu sejde 300 vědců, a pak 299 hlásá jednu „pravdu“ a jen jeden „jinou pravdu“, nevyplývá z toho nic. Zpravidla mívá pravdu ta většina, ale dějiny lidského vědění znají stovky a stovky příkladů, kdy pravdu měl ten jeden a ta většina se mýlila. Žijeme v době, která si jednu takovou vědeckou mýlku prožívá a těžce platí – samozřejmě mám na mysli takzvané globální oteplování, přesněji řečeno teorii, že současné globální klimatické změny jsou způsobeny v jakkoliv zásadnější míře člověkem. (Pro jistotu – jestli si někdo ze čtenářů tohoto textu ví, že tato teorie je pravdivá a má na to nevyvratitelné vědecké důkazy, tak mu gratuluji – je první a zatím jediný na světě, kdo to bezpečně ví a takové důkazy má!) Je však zřejmé, že velká část (přírodo)vědecké komunity tento postoj hájí a do krve brání, někteří možná i z přesvědčení. Obávám se ale, že většinově to  klimaalarmisté dělají ze zištnosti – podporuješ globální změny, jezdíš po světě, máš peníze, akademické prebendy, nepodporuješ, nemáš nic. Stejně jako v jiných oborech – podlehnout je tak snadné. Nechci soudit, chci jen říci, že se vědecká komunita chová jako my ostatní. Nachomýtl jsem se jednou k rozhovoru, kde byl přítomen jeden velmi starý český odborný biolog, a na toto téma pronesl štiplavou poznámku, že on ještě pamatuje, že když se u nás hlásaly teorie Lysenka a Lepešinské jako jediné správné a všemi oficiálně podporované, tak že na Akademii věd bylo snad víc křiváků a vědomých hlasatelů lži než na UV…

 

Související zajímavou kapitolou jsou akademické svobody. Myslím, že dobře chápu zavedení tohoto institutu a základní důvod ospravedlňující jeho existenci – a to sice ochranu práva dopustit se, na akademické půdě, chyby a být za ně občansky beztrestný. Bez této možnosti by zřejmě nebylo vědeckého pokroku – vždyť chyby jsou nepominutelnou a nutnou součástí vědeckého výzkumu a zároveň nositelem pokroku jsou, jak zmíněno výše, menšinové proudy vědecké komunity. Problém je, když se institut akademických svobod a instituce jím řízené stává nadřazeným zbytku společnosti a měl by se přenášet i mimo akademický svět – jde mi o tolikrát identifikovaný a opakovaný postoj:  já jsem vědec, odborník, tak tomu rozumím a vy mi do toho nekecejte. Nejviditelnějším příkladem, alespoň pro mne, je to u ekologie – akademická nebo vědecká pracoviště významně rozhodují třeba o tom, kudy smí a nesmí vést dálnice, kde se smí kácet stromy a stavět domy a kde nesmí v malém, a třeba jaká energie je správná a jaká špatná ve velkém měřítku. Protože tak jsem to řekl já, a já jsem vědec a kdo je víc!

 

Že by politici jako zástupci společnosti neměli vůbec právo ne kontrolovat, ale korigovat práci společností placených vědeckých a akademických pracovišť, protože jsou zkorumpovaní a mravně pokleslí? Já si to nemyslím. Teorie o tom, že vědci či akademici jsou mravnější, protože jsou vědci či akademici, je neživotná – jsou v průměru stejně mravní a nemravní jako my ostatní. Třeba jako pracovníci v reklamní agentuře nebo politici v parlamentu. Tak až se příště dočteme, že občanští aktivisté z řad vědců jsou pro něco či proti něčemu a zaujímají ten či onen společenský či politický postoj, zařaďme si je tam, kam patří – mezi nás ostatní. Těch pár výjimečných osvícených géniů, kvůli kterým to všechno má cenu, mezi nimi stejně nebude – na to jsou příliš moudří.