Vážený pane předsedo,

před několika týdny odvysílala Česká televize zajímavý rozhovor s Vámi. V něm jste hovořil i o tom, jak bolestný byl pro Vás zážitek rozpadu Vašeho prvního manželství, který mohl Váš syn považovat za odchod otce z jeho života. Mluvil jste také o tom, jak Vás poznamenal zážitek ze soudní praxe, kdy dítě bylo po smrti matky odňato svému nevlastnímu otci. Obecně se dají takové situace označit jako odloučení dítěte od rodiče státem nebo druhým rodičem - a nejsou u nás zrovna ojedinělé.

Bohužel musíme konstatovat, že Ústavní soud svým rozhodováním takové situace většinou tiše podporuje. Ano, je zde několik jeho mediálně známých rozhodnutí, kterými se snaží chránit rodinné vazby. Ale v mnohonásobném počtu jiných, podobných případů Ústavní soud nerespektuje ani své vlastní závazné nálezy nebo je dokonce novými rozhodnutími neguje. Známe a můžeme doložit řadu kauz, kdy Ústavní soud ústavní práva dětí a rodičů chránit odmítl. Těch několik pozitivních nálezů mezi nimi pak působí jako efektně natřené fasády domů na hlavní ulici Potěmkinovy vesnice.

Za nejzásadnější oblasti, ve kterých současná rozhodovací praxe dosud přehlíží a toleruje porušování ústavních práv dětí a rodičů, považujeme: