Škatulky jsou dobré pro nás, obyčejné smrtelníky. Nikoli pro něho. Nepřišli jsme na to, jakým slovem ho přesněji charakterizovat. Nevíme, kterou z jeho „aktivit“, jak to on sám nazývá, vzít za rozhodující. Nelze ho zúžit na malířství. Proto jsme zůstali u slova fenomén. V celé řadě oborů a forem projevu je schopen velmi rezolutně vyjádřit nejen svůj osobitý pohled na svět, ale představit i unikátní citlivost své duše.

Jistou orientaci nám nabízí ve své právě vydané knize „Milan Knížák a jeho 25 let v pichlavém sametu“.  Byl jsem poctěn tím, že jsem byl požádán napsat k ní předmluvu, tedy ji vidět už v rukopise. Její křest proběhne zítra.

Milanu Knížákovi bylo včera 75 let. Přejeme mu další plná léta. A přejeme mu zdraví. Když jsme se před několik týdny oba nemohli zbavit chřipky, napsal mi, že bychom mohli společně vystupovat v kabaretu jako Duo Lazaros. Snad ještě sehrajeme nějaké lepší role.

Ještě že máme ten internet. Díky němu jsem objevil, že jsem o Milanovi hezky promluvil i před deseti lety, kdy mu bylo 65 let, v laudatiu při udílení Ceny nadace Universitas Masarykiana v Brně. Řekl jsem tehdy, že „je výrazným homo politicus“ a že je „občanem v tom nejlepším slova smyslu“. Před pěti lety jsem k jeho sedmdesátinám do časopisu Týden napsal, že „vždycky šel a jde i nyní svou cestou, nenechá se ovlivnit dobovou módou a přízní či nepřízní dobových kritiků“. A zakončil jsem slovy „kéž by on nevzal svých 70 let jako důvod k jakémukoli zpomalení svých aktivit“. To mu přeji i teď – a to mu jistě přejeme my všichni, kteří jsme se tu dnes sešli.

Dovolte mi promluvit o Milanu Knížákovi uvedením několika výroků z jeho knihy „Cestopisy“, které považuji za zásadní a pro něho charakteristické. Kniha vyšla na jaře 1990: