S nástupem Trumpa a nacionalismu v Evropě mnozí lidé hledají pro to vysvětlení v historii, a to zejména v třicátých letech minulého století. Byli bychom slepí, kdybychom nesledovali paralelu mezí nárůstem fašismu a naší současnou noční můrou.

Třicátá léta však netvoří jedinou paralelu. Poslední dobou hodně čtu o antice. Přiznám se, že četba byla pro mne zábavu, ale také důvodem, kdy jsem tím utíkal z reality současnosti, která se neustále horší. Nemohl jsem si nevšimnout, jak starověký Řím rezonuje v nás i dnes – mám na mysli období, kdy dochází k pádu římské republiky.

To, co jsem se z četby dozvěděl, byla skutečnost, že instituce republiky nijak neuchránily společnost před tyranií a to ve chvíli, kdy mocní začali porušovat politické normy. Nadešla tyranie, které se dařilo schovávat za demokratickou fasádou.

Římská politika měla podíl na nelítostném boji mezi ambiciózními muži. Ovšem po staletí byla ambicióznost omezována určitými zdánlivě nepřekonatelnými pravidly. To popisuje Adrian Goldsworthy v díle „Ve jménu Říma": „Jakkoliv bylo pro jednotlivce navýsost důležité být slavný nebo mít pozitivní pověst rodiny, vše se vždy podřizovalo dobru republiky... Nenašel by se zklamaný Říman – politik, který by hledal podporu u cizí moci."