KSČM je ve skutečnosti drahně let stranou establišmentu, pouze to mnozí lidé nepochopili, nebo pochopit nechtěli. Nyní se to ještě výrazněji než dosud potvrdí na platformě krajů. Z čehož plyne i dobré východisko pro nějakou z podob spolupráce dvou nejmohutnějších (levicových) stran na nejvyšší úrovni. Vytváří se vlastně zjevná voličská legitimizace pro užívání politických modelů, jejichž dosavadní blokace dala vzniknout opoziční smlouvě, stojedničkovým koalicím a tak podobně.

Přesto se našli tací, kteří stále nerozumějí, že 23 (slovy dvacet tři) let od demokratizace české pospolitosti nelze pracovat s propagandou o comebacku gottwaldovké diktatury proletariátu. Taková prostoduchost nejčastěji odhaluje stesk za možností bezproblémově jednat v oficiální linii. Na základě vzorce předlistopadově „povinné“ vděčnosti Sovětskému svazu, našemu osvoboditeli od nacistického jha.

Co se týká výsledků prakticky vůbec ne druhořadých voleb, dopadly jako perlík na prorezlou kovadlinu vlády, jejíž nejnepatrnější, a zároveň nejprohnilejší aktér LIDEM pro jistotu ani nestál o sondu do hloubi občanovy politické duše. Sám si tak všechno definitivně polepil ambaláží „Peaková a spol., hlasování všeho druhu“.

Není pochyb, propad pravice přesvědčivě ukazuje, že Nečasův kabinet selhal. Premiérovy výmluvy na regionální reprezentace jsou k politování. Viz Plzeňsko a ojedinělý, byť relativní úspěch Jiřího Pospíšila, jenž se vlastně změnil v zajímavou pravicovou alternativu opozičních levicových partají. Bývalý děkan tamější právnické fakulty se de facto stal zdrojem další „plzeňské aféry“. Pročež má slušné šance pořádně poposkočit v rámci hierarchie ODS.