Zdaleka nejen proto, že USA jsou v čele - byť krajně nekoherentní - „koalice spojenců“ bojující s Islámským státem v Sýrii a Iráku. Spojenecké závazky jako riziko omezující americkou volnost jednání je téma, jež naopak souvisí se Severoatlantickou aliancí zcela bezprostředně.
Američané si ze svých spojeneckých povinností nikdy velkou hlavu nedělali. Trump není v tomto směru žádným novátorem. Zatím z toho ale nikdo nedělal větší závěry. Přitom koncepce „America First“ staví věci do jiného světla. Tak nového, že vyžaduje konečně zahájení seriózní debaty na téma NATO. Každopádně debaty česko – české když už nechceme nebo neumíme takovou diskusi otevřít v Evropě nebo v samotné Alianci.
Taková debata je zvlášť důležitá v zemi, jejíž politická scéna se při každé příležitosti zalyká věrností ČR „spojeneckým závazkům“. Tedy „věrností“ USA. Historicky jde o modifikaci hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy“.
Je zcela ojedinělým jevem, že proamerická lobby v Česku zahrnuje všechny parlamentní politické strany - s výjimkou KSČM. NATO je pro polistopadový režim totéž co Varšavská smlouva pro československý komunismus.
Nástup Trumpa do čela Ameriky není historickou anomálií. Odráží logiku vnitřního vývoje v samotných USA i dynamiku mezinárodního života. Washington už nehodlá dál hrát úlohu světového policajta. Jednak o to nemá zájem, jednak na to nemá. Ovšem česká politická scéna tohle nejspíš vidí jako hrozbu sobě samé.
Lidé kolem Trumpa pochopili, že klíčovým protihráčem USA ve světě je a bude Čína. Technologicky, obchodně a ekonomicky. Že hlavním vojenským rivalem Ameriky opět je a na dlouhou dobu zůstane Rusko. Trumpův tým si všimnul, že z Evropy se stále výrazněji stává západní poloostrov Asie.
Trump z těchto poznání učinil konkrétní závěry. Chce mít při zacházení s ČLR volné ruce, možnost postupovat výlučně podle vlastní volby, unilaterálně. Ve vztahu k Číně mu je NATO na kočku. Návrat Ruska jako globálního, především vojenského, faktoru do světové politiky vztah Washingtonu k NATO dále problematizuje – viz dále.
Rostoucí lhostejnost Ameriky k NATO je otázkou hlavně pro Evropu. Ta hrubě podcenila Trumpův předvolební výrok o tom, že „NATO je zastaralé“. V Bruselu to tehdy měli za „úlet nezkušeného milionáře“.
Také názor někdejšího generálního tajemníka NATO (2004 – 2009) Holanďana de Hoop Scheffera z října 2017 ( tedy pouhých 9 měsíců po Trumpově inauguraci), že s „návratem Trumpa k předchozímu vztahu USA k Alianci nelze počítat“ zůstal hlasem volajícího na poušti.
Až po Trumpově rozhodnutí o Sýrii, začala Angela Merkelová (která odchází do důchodu) mluvit o „větší odpovědnosti Německa v mezinárodním životě“. O NATO se vůbec nezmínila. Němci patrně začínají chápat, že NATO - tak jak se zformovalo po pádu komunismu – končí. Ve většině ostatních zemí Aliance zavládla po Trumpově syrském rozhodnutí panika. Nikoli tak v Česku – pro zdejší politické elity je mnohem důležitější Babišovo Čapí hnízdo. A pro premiéra je NATO nezajímavé téma. Podobně jako kdysi pro premiéra Klause byť z jiných důvodů.
Proces rozvolňování NATO nebude přímočarý, jednoduchý ani rychlý. Bude ho mj. komplikovat řada faktorů, zejména americká generalita. Ta je na Alianci navyklá jako Pavlovovi psi na zvonění. Proti budou též všichni Trumpovi nepřátelé v Americe, kterých není málo.
Proč je NATO podle Trumpa zastaralé ? Liknavost evropských členů NATO „připlatit si“si na vlastní obranu je jen jedním z problémů. A nikoli tím hlavním.
Bezprostředním a nejnaléhavějším problémem Trumpa v Alianci je dnes rusofobní hysterie některých členů NATO. Baltské země, Polsko a možná i Británie mohou dostat USA do konfliktu s Ruskem aniž o to Washington bude stát. Tyto země jsou pro USA rizikem. V krizi, kterou mohou samy vyprovokovat , se automaticky budou odvolávat na čl.V Washingtonské smlouvy.
Není náhodou, že Trump se až dodnes k čl.V smlouvy z Washingtonu jasně nevyjádřil. Aliance je z toho krajně nervózní a doufá (již po několikáté), že k tomu dojde letos při oslavách 70. „narozenin“ NATO.
Sám Trump tradičním rusofobem není, respektuje vojenskou sílu Ruska. Opakovanými a častými protiruskými kroky se „pouze“ pokouší bránit svému impeachmentu. Navíc po loňských listopadových volbách má ted´co do činění s nejvýrazněji protiruským americkým Senátem a Sněmovnou reprezentantů od konce 2. světové války.
Docela výstižně před časem charakterizoval obavy ( Trumpovy ) Ameriky z rusofobů v NATO Newt Gingrich, významná postava Republikánů z dob Clintonovy administrativy. „To si opravdu někdo myslí, že Amerika půjde do války s Ruskem kvůli předměstí Petěrbugu co se jmenuje Lotyšsko ?“.
Generálové v okolí Trumpa (zdaleka nejen ti co postupně odházejí) všichni vyrůstali v epoše studené války. Takže jejich automatická podpora jakékoli protiruské, včetně vojenské, provokaci třeba z Vilniusu či Varšavy je prakticky jistá. Že by Porošenkova nedávná provokace v Kerči byla testem ?
Trumpovou velkou starostí bude zabránit svým generálům rozmístit pozemní rakety středního a kratšího doletu v Polsku, Pobaltí (Lotyšsko ?), Rumunsku, na Ukrajině, v Gruzii a snad i v Arménii. Neubránil se jejich tlaku vystoupit ze smlouvy Reagan – Gorbačov o raketách tohoto typu , což je předpokladem pro rozmístění nových pozemních raket v uvedených státech.
Trumpovi lidé také nezapomínají, že v létě 2008 se tehdejší gruzínský prezident Saakašvili prostě rozhodl zaúočit na ruské mírotvorce v Gruzii. A pak se bezelstně divil, co následovalo. Údajně tak učinil poté, co naivně uvěřil jakýmsi slibům z USA o americké podpoře. Říká se, že onou „slibotechnou“ byl dnes už zesnulý senátor McCain.
Vazba USA na jakékoli seskupení států, které může Americe omezovat svobodu rozhodování a jednání, zejména v bezpečnostní oblasti, není pro Trumpa přijatelná. I kdyby to bylo NATO. Navíc s Aliancí nemá Washington nejlepší zkušenosti. Když Bush ml. např. začínal válku proti Iráku (2003) tak se Aliance skoro rozpadla – Francie a Německo útok na Irák odmítly.
Když o 2 roky dříve Bush zaútočil na Afghánistán šel do akce jen s podporou Británie. NATO se sice později zapojilo, ale brzo se začalo silně politicky drolit. Válka ovšem pro USA i NATO – jak známo – skončila fiaskem.
Do vzdušného přepadení Libye a vraždy Kaddáfího (2011) provedených Británií a Francií za podpory USA a místních teroristů (včetně těch z Al Kaidy) se Aliance jako celek pro vnitřní rozpory radši ani nezapojila.
Takže jedinou „úspěšnou“ akcí Aliance bylo bombardování Jugoslávie před 20 lety. Agrese ve smyslu mezinárodního práva. I tady se ovšem vyskytly značné vnitroalianční rozpory-např. Blairův tlak na pozemní válku se Srbskem (společně s teroristy z Kosovské osvobozenecké armády, kteří plnili úlohu pozemních sil NATO) působil prezidentu Clintonovi nemalé problémy. Že tahle intervence otevřela dveře k jednostranné nezávislosti Kosova a trvalé destabilizaci Balkánu je druhá stránka této „vojensky úspěšné“ akce.
Aliance je navíc plná vnitřních rozporů. V Bruselu se tváří že to nevidí, ale už kolem 3 let např. bojují dva členové NATO proti sobě – to je historická premiéra. Turci tvrdě bojují proti Kurdům v Sýrii, s nimiž naopak proti Turecku spoločně bojuje americký specnaz.
Trump hodil syrské Kurdy přes palubu stejně jako Obama egyptského prezidenta Mubaraka před 7 lety. Jeho ministr zahraničí Pompeo i bezpečnostní poradce Bolton se dopad tohoto kroku ted´ snaží mírnit cestami do regionu. Moc jim to ale nejde – Bolton výroky o Kurdech tak vytočil tureckého prezidenta Erdogana, že ten se s ním odmítl vůbec setkat.
Pro americké (nejen Trumpovo) pojetí „spojenectví“ je příznačné, že studenou sprchu dostal i Tel Aviv. Po Trumpově počáteční pro-izraelské euforii (přemístění americké ambasády do Jeruzaléma a vystoupení USA z dohody o iránském jaderném programu) premiér Netanyahu nevěřil vlastním uším – USA že odcházejí ze Sýrie ? „Figu drevenú“ ukázal Trump rovněž spojencům z NATO, kteří bojují v Sýrii „proti terorismu“, ale hlavně proti Asádovi – Británii, Francii, Německu apod. Nebude překvapením když takhle skončí také válka v Afghánistánu.
Vnitřní poměry v NATO dlouhodobě napínají rovněž vztahy mezi „spojenci“ Berlínem a Ankarou. Nezapomínejme rovněž, že spojenci z NATO se vzájemně špioní. Merkelovou odposlouchávali Američané. Brzo se ovšem ukázalo, že Němci taky odposlouchávají „spojence“ - Francouze. Transatlantickou solidaritu samozřejmě těžce a na dlouho poznamenala Bushova planetární lež o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna. A to nemluvíme o dlouhodobých a neřešených rozporech mezi dalšími aliančními spojenci – Řeckem a Tureckem. Nebo o sporu Británie se Španělskem o Gibraltar.
Představa, že místo v NATO se Česko bude s USA kamarádit bilaterálně neobstojí. Vždyť s tímto formátem součinnosti má právě Praha ponižující zkušenost. Připomeňme záměr administrativy Bushe ml. zřídit na českém území americký radar. Servilita Topolánkovy vlády tehdy neznala mezí. Pak ale Obama celou akci odpískal. A nic s Prahou dopředu nekonzultoval. Co na tom, že Bush ml. už podepsal s Topolánkovou vládou příslušnou smlouvu.
Navíc jen několik let po globální Bushově lži o Iráku tento americký prezident lhal znovu. Tentokrát nikoli celému světu, ale „jen“ Čechům. Tvrdil, že radar je určen k ochraně před raketami ze severní Koreje a Iránu. Už tehdy ovšem skoro všichni věděli, že radar je určen k oslabení ruského jaderného strategického potenciálu. Bushově lži zřejmě nevěřili ani členové Topolánkovy vlády. Jeho vláda měla o radar zájem právě proto, že šlo o jasně protiruský krok.
Česko – česká diskuse o budoucnosti NATO resp. spojeneckých závazcích nebude jednoduchá ani slušná. Tedy pokud k ní vůbec dojde. Vzpomeňme jen na okřikování V. Klause ml. jeho vlastními spolustraníky když zpochybnil českou účast v Afghánistánu. Navíc české politické elity (spíše „elity“) často nevědí o čem mluví. Kupříkladu ministr zahraničí Petříček počátkem prosince m.r. pravil, že „Česko a jeho armáda zůstávají odhodlanými spojenci Afghánistánu“. Je-li Afghánistán naším spojencem, vláda nám to zapoměla říci. Jak vidno, nemusí ani být členem NATO. A lze počítat zřejmě s tím, že při návštěvě Kyjeva ministr Petříček zařadí mezi naše „spojence“ i banderovskou Ukrajinu.
Pán Bůh s námi a zlé pryč.
Peter Zvolenský
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
