Vysvětlení, které poskytla pracovnice hřbitovní správy panu Martinu Dzingelovi, představiteli Zemského shromáždění občanů německé národnosti v ČR, tyto obavy nerozptýlilo. „Potřebujeme místo a postupujeme podle zákona. Nějaká česko-německá smlouva mě nezajímá, není v mé kompetenci.“

Správa hřbitovů, zdá se, přes veškerou záslužnou činnosti, kterou vykonává, zamrzla ve svém světě provozní rutiny, zakotvené v minulých časech, jako by okolní svět neexistoval. Nezaznamenala sílící otázky, jak je možné, že všechny chomutovské hřbitovy jsou v naprosto katastrofálním stavu, který není důstojný 21. století – historický městský hřbitov již z poloviny zbavený hrobů, s hrobkami, které hrozí zřícením, hornoveský hřbitov ve stavu totální devastace s poválenými pomníky, rozbitými náhrobními deskami a vykradenými hroby, židovský hřbitov bez všech náhrobků, které zde byly ještě v 80. letech.

Žijeme v kraji s německou minulostí a německými hroby na hřbitovech, nadále zde žije německá menšina. Chránit německé hroby jako místo připomínající její tradice a stejně jako české hroby v Německu součást evropského kulturního dědictví, ukládá česko-německá smlouva o dobrém sousedství z r. 1992, doporučení Koordinační rady česko-německého diskusního fóra z r. 2002, na vládní úrovni v r. 2016 schválené usnesení Rady vlády pro národnostní menšiny č. 161 a Příručka pro obce. Hřbitov je také kniha historie vytesaná do kamene, nejen německé ale i české, neocenitelná sociologicko-historická sonda do sedmdesáti let života generací, které i s námi Čechy vytvářely naše město, a koneckonců poslední viditelná připomínka jejich existence. Kulturně historický muzejní průzkum hřbitova to v r. 2017 potvrdil nade vší pochybnost.