V roce 2013 mě nadchl jeho knižní rozhovor s Tonym Judtem nazvaný Intelektuál ve dvacátém století. Pak jsem skřípal zuby nad jeho knihami věnovanými historii střední a východní Evropy Krvavé země (2013) a Černá zem (2015). Letos vyšel jeho spis Cesty k nesvobodě s podtitulem Rusko, Evropa, Amerika.

Evropou a přilehlými prostory pomalu doznívají komentáře výsledků voleb do Evropského parlamentu a pozornost budí zejména vzestup preferencí těch politických sil, které se netají tím, že hodlají pracovat na demontáži Evropské unie. Pojem „národní stát“ ztratil v politickém diskurzu svůj obsah, protože jinak si nelze vysvětlit, proč se z něj stalo v hlavách některých voličů zaklínadlo při vyvolávání cesty z imaginárních problémů.

V Snyderově poslední knize čtu o situaci bývalých sovětských satelitů po roce 1989: „Tento ,návrat do Evropy‘ představoval reakci na poučení z let 1918 a 1945: bez šířeji pojaté struktury je národní stát neudržitelný.“ Zdá se, že určitou část české veřejnosti poučení úspěšně minulo a že poučení jim nepřinesl ani rok 1938, ani rok 1948 a jsou přesvědčeni o udržitelnosti suverenity svého státu, i když dnes nedosahuje velikosti Československa.