Nebývá pravidlem, aby se u nás s předstihem myslelo, většinou se na poslední chvíli dohání to, na co se zapomnělo. Na slovenské straně není ovšem situace tak sošně slavnostní jako na straně české. Ozývají se tam hlasy, že není co slavit, neboť ona první republika nebyla tak docela státem Slováků a navíc Češi prohnaně nesplnili, co v Pittsburghu slíbili.

Česká média po způsobu stádním, jak je jejich zvykem, zesilují propagaci značky TGM. A jdou na to i přes postel. Tajné Masarykovy milenky u nás ovšem zdaleka nerezonují takovou silou jako v Rusku carova tanečnice. Lhostejná česká veřejnost se nedá tak snadno vylákat z pelíšků. Ani ji příliš nevzrušuje přemítání o alternativních verzích historie. K oblíbenému brumlání ve vztahu ke zmíněnému výročí patří teze, že rozbíjet Rakousko byla blbost. Tento ahistorický sermon je typický tím, jak ignoruje konkrétní dobové reálie a je obdobně nepřípadný jako kategorické soudy o tom, co přinese budoucnost. Podívejte se třeba na to, co napsal Karel Marx o konci Slovanského sjezdu v Praze v červnu 1848: „Tak skončily v přítomnosti a snad navždy snahy Slovanů v Německu o znovunabytí nezávislé národní existence... Umírající český národ podnikl poslední pokus, aby získal svou někdejší životaschopnost – pokus, jehož marnost bez ohledu na všechny revoluční úvahy dokázala, že Čechy, i když někteří z jejich obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí, nemohou od té doby existovat jinak než jako část Německa."