Zabržděný čas normalizace jako by řvaní důstojníků chtělo ještě otočit a zacouvat s ním až někam do zupáckých dob Švejkových. Jste-li v jednotvárném kasárenském životě odpovědni jen sami za sebe, dá se se zaťatou duší a s Bratry Karamazovými v ruce tiše trpět a tu a tam si odpočinout. Máte-li ale na krku dvacítku otupělých ignorantů potýkajících se s gramotností, stěží se naučíte za dlouhé měsíce odhalit a rozluštit všechny jejich finty, fígle a podvody a neodpočinete si ani v noci. Natož na silvestra, kdy se musejí opít čímkoli, třeba acetonem. Není to ani super, ani happy.

Přelomy let, změny letopočtů nás posouvají k smrti, a přesto se ujal obyčej dávat nejrůznějšími způsoby najevo, že je to super a že jsme happy. Paradox této zvláštní morbidity vystihl kreslíř v německém týdeníku Der Spiegel. Manželská dvojice popíjí šampaňské před televizorem. Text v obláčku říká: Letos jsme se ze solidarity s migranty rozhodli sledovat půlnoční ohňostroj nad městy Islámského státu. Podobnost zvukových i světelných efektů při odpalování raket z letadel a při hromadném ničení zábavní pyrotechniky mě nepřestává znepokojovat. Rachot devastující ušní bubínky a k šílenství přivádějící domácí zvířectvo souvisí patrně s atavistickou úzkostí pračlověka toužícího hodně daleko od sebe zapudit zlá božstva. Lidstvo jednadvacátého století nemává před jeskyní hořícím kyjem, pohled na poletující oheň však miluje pořád. Choreografie světlic má do sebe i cosi z finálního stadia aktu lásky, mocné pulzy sugerují úlevu, uvolnění, jenže bohužel nebe neoplodní, jalové je ráno nacházíme na zemi.