Jako pod bleskem fotoaparátu vidím úzkou chodbu poetické vinárny Viola. Kolem hloučku lidí u šatny odchází muž v jelenicovém saku. Je po představení. Pozval jsem rodiče na Dobře utajené housle, a když Miroslav Horníček těsně míjel moji matku, sledoval jsem její vnitřní zápas. „Tak ráda bych se ho dotkla, ale neodvážila jsem se," vydechla po chvíli, kdy už byl za dveřmi na dvoře. Existuje dnes osobnost, dotek s níž by posvětil slavnostní okamžik? Ano, každý člověk je jedinečný, ale máme spisovatele, herce, malíře, filozofa, politika, režiséra, sportovce, moderátora ověnčeného aurou do té míry, že by vážná žena v letech toužila si ho pohladit jako kocourka, jen aby stvrdila exaltaci z jeho výkonu? Aby si ověřila, že nesní? Aby se nechala, třeba i proti vlastní vůli vtáhnout do jeho magnetického pole?

Slyším vaši odpověď a zahlédám v ní houfy pubescentů rozhicovaných pod pódiem s rockovými pěvci. Ale to není to, oč mi jde. Psychiatrické diagnózy nechme pro tuto chvíli stranou. Ještě předtím, než opanoval veřejný diskurz pojem celebrita, hovořívalo se o vzorech nebo autoritách. Věřte nevěřte, někdy jimi byli pro dotazovaného i vlastní rodiče. Přehlednou generační strukturu rodin nahradilo dnes haraburdí svobodných vztahů pečetěných dočasností, takže se hledá jinde.