Myslím, že každý z nás v sobě nosí pomyslný sešitek, do jakých se kdysi zapisovala čísla stacionárních telefonních přístrojů, a má v něm navěky uloženy lidi, bez nichž, aniž o tom oni ovšem vědí, by jeho život byl jiný, chudší, pustší.

Ti lidé se k sobě zvláštním způsobem druží, vytvářejí shluky bez logických vazeb, ty skupinky se překrývají a přelévají v mé hlavě. S naprostou většinou z nich jsem se nikdy fyzicky nepotkal, a dokonce mám pocit, že po tom ani netoužím. Rozplývavě neurčitý komplex emocí, významů, vzorců myšlení a názorů by pravděpodobně ani nemusel přežít svou magickou oscilaci při kontaktu se svým životně konkrétním nositelem a původcem a mohl by vyvanout uvězněn nepředvídatelnou realitou. Není ale přirozeně vyloučen ani opačný případ, kdy se třeba jen náhodné setkání s někým, kdo patří „do party", ukáže jako zázračný iniciační impulz asociací a potvrzení mých tušení a domněnek. Stalo se mi to minulý týden.