Tuším, že jsou to retrívři. Hnědý a černý. V tandemu vyrážejí do vesnice a dál do polí a jejich divokost a vlající srst připomíná koně mongolských nájezdníků. Pán je venčí v toyotě. Chodit s nimi pěšky vůbec nemá smysl. Vypadají, že si rádi hrají. Obletují dětské party, ve společnosti jsou jako v kachním peří. Neublíží. Nedávno sice zchlamstli vnučce z kola výstražně pískajícího gumového papoucha, ale jinak jsou milí, jak tvrdí jejich majitelé. Říkáte, že bez dozoru pobíhající pes by měl mít košík? Zkuste to říct nahlas.
Odnášel jsem odpadky do kontejneru a plyšáčci si mě pochopitelně všimli. S pivaři před hospodou nebyla žádná zábava. Jediný, kdo se v tu chvíli pohyboval v dohledu, jsem byl já. Mlsně kolem mě začali kroužit v domnění, že bude sranda. Zklamal jsem je. Praštil jsem pytlem do kontejneru a vracel se se sluncem v zádech. Tlačil jsem před sebou dlouhý stín smutku, že už se zase vracíme do Prahy, a najednou už ne jen moje rachitická silueta. Valí se na mě dva stíny urvaných chumlů svalů a srsti. Oni mě chtějí povalit? Blesklo mi hlavou. Nestačil jsem zareagovat, hnědý mě dohnal a zuby mi cvakly zezadu na předloktí. Bolest? Zkuste si vzít kůži do kleští a pořádně zmáčknout.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV