Uvědomil jsem si, že to zdaleka není jejich chyba. Kde by se to za posledních pětadvacet let měli dovědět? Copak byl Antonín Jaroslav Liehm viditelný a slyšitelný v našich médiích? Zajímala někoho šíře jeho několik desetiletí trvající exilová zkušenost? Zazněla z něčích úst ona Kunderou v románu Nevědomost tematizovaná výzva: Vyprávěj!?

V létě roku 2011 jsme se z Literárních novin vydali za Liehmem do Paříže, kde tehdy žil. Cítili jsme, že svědectví o kulturním ekosystému druhé poloviny dvacátého století, která uložil do svých knih, vyžadují prostředkující komentář zblízka.

Liehm patřil k lidem, které každá živoucí kultura nutně potřebuje. Bez těchto červených krvinek přenášejících životodárný kyslík z jedné oblasti kultury do druhé se příhodné klima pro tvůrčí činy nedá vytvořit. Liehm od konce čtyřicátých let dychtivě slídil po všem zajímavém v české kultuře, později zejména ve filmu a literatuře, a díky svým jazykovým znalostem měl nos i na kvalitní věci ve světě. Záhy začal nejen překládat, ale navíc svým kulturně diplomatickým talentem dokázal vyvolávat osmotickou výměnu mezi Československem a zahraničím, přičemž brak a nekvalita zůstávaly tam, kde se zrodily. Proudily hodnoty.