Konsenzus o tom, co jsme dnes ochotni považovat za umění, neexistuje. Tradice, zejména domácí, je-li vůbec tvůrci brána v potaz, slouží většinou jen jako osnova pro perzifláž a frašku. Nová umělecká produkce nese patrné znaky bezradnosti a konfúzního těkání mezi dříve autonomními uměleckými disciplínami. Oborové specialisty střídají dnes konceptuální diletanti předstírající, že jejich autenticita je s to se realizovat současně v malířské produkci stejně dobře jako ve videoartu nebo v muzice. Profesionalita, školení v řemesle se pro mnohé stávají haraburdím a překážkou svobody. Oč méně se veřejnost zajímá o výsledky tvůrčího úsilí třeba ve výtvarném umění, o to vehementněji se výtvarníci snaží intervenovat do veřejného prostoru a ponoukat lidi k akcím, o které objekty umělecké agrese nemají zjevně zájem. Úsilí o vytvoření trvalého artefaktu je ironizováno ve jménu okamžité dynamiky akce a emoce. Uzavírají se dočasné skupinové dohody o plodech nezávislé spontaneity, jimž je přisuzována instantní zajímavost a hodnota. Erbem současné medializované produkce se stal klip. Útržek, vytržení, výkřik bez širšího společenského kontextu. Ideální svět vysoce stylizovaných selfies.

Prožíváme kulturní zlom, po kterém si už s péčí o architektonické památky nevystačíme. Jízda králů v Kyjově, cimbálová muzika ve Strážnici nebo strakonický festival dudáků, Pražské jaro a Smetanova Litomyšl mohou ještě nějaký čas působit jako integrující zážitky pro tu část české populace, jež potřebuje žít s emocionálním rodokmenem. V době, jež fetišizovala efekt sdílení, se ale paradoxně neshodneme na souboru českých knih, k nimž bychom se bez problémů přihlásili, ani necítíme s tepem filmů, které kolem nás vznikají v nepřehledném počtu. Kulturní paměť, o kterou se nepečuje, přestává mít pro společnost orientační a integrující funkci.

Ochota metat kozelce

Pokud chceme mluvit o kultuře a umění, nic není užitečnějšího než podívat se do minulosti. Teprve s touto zátěží v batohu je hledání cesty kupředu smysluplné. Beztížný stav zaručí jen chaos a nezávaznost.

Český teoretik surrealismu a básník Vratislav Effenberger (1923–1986) před půl stoletím v knize Realita a poesie charakterizoval tehdejší situaci umění. Jeho postřehy přes svou konkrétní dobovou ukotvenost velmi trefně sahají do klubka problémů, které pociťujeme naléhavě dnes.