Stožáry vleků a lanovek jsou vidět a jejich zřetelná funkčnost nepobuřuje. Zvykli jsme si. V poslední době se však na vrcholových skalách netyčí jen dávné kříže. Ční tam vysokánské tyče nesoucí web kamery. Z kamenitých úbočí najednou vystrkuje chobot jakési potrubí bez zjevného účelu. Pak si uvědomíte, že k turbínám umělého zasněžování se musí pod zemí vést voda a elektřina, že k chatám je potřeba přivádět plyn, aby nevypouštěly kouř. Rozvrtaná úbočí pochopitelně podléhají daleko snáze erozi. Lidé tak po zvířatech domestikují krajinu. Zkrocená divokost ovšem přestává mnohé přitahovat. Pachtí se závějemi tam, kam vleky nemohou. Vlečou na zádech skialpy a vyhledávají panenský sníh. Do údolí pak spouštějí nejen sebe, ale i laviny. V patách smrt. Hranice kulturní krajiny alespoň v Evropě prakticky zmizela. Romantika došla. Ani kousek zemské kůže nenecháme v klidu. Jakmile ji však obsadíme, jako by nás přestala zajímat a vzrušovat, přestáváme ji pokládat za hodnotnou. Uniká nám, že povrch zeměkoule není nekonečný. Sunt certi denique fines.

Tahle žravá civilizace je bezostyšná. Pomýšlí i na Měsíc a Mars a vůbec neví proč. Jestliže je něco možné, neznamená to, že to musíme vždycky uskutečnit. Chtění není motiv. Když někdo něco chce, automaticky tím nelze rozumět, že to taky potřebuje. Podle mého názoru pozemská civilizace má mnoho jiných potřeb než meziplanetárně létat. Posedlost zmnožováním, nezvladatelná touha kvantifikovat a expandovat v našich myslích bují ruku v ruce se ztrátou smyslu pro kvalitu. Dovedete si například představit, že stoly, u kterých dnes snídáme, obědváme a večeříme, u kterých žijeme velkou část svých životů, by mohl někdo za tři sta let nejen používat, ale také obdivovat, jako se nám to děje třeba se stoly barokními? Trvalost nám přestává být hodnotou, nad stářím vítězí novost. Přitom si neuvědomujeme, že toto naše nastavení nemá objektivní zakotvení ve vnější realitě. Zcela jsme zapomněli, že hodnota je dimenzí psychologickou, a tedy svrchovaně subjektivní. Jako jedinci se necháme vláčet sdíleným přesvědčením o tom, co nám má stát za to. Vzdáváme svou individualitu už ve školce a jednotná maturita proces zdárně ukončí. Sérioví lidé blikají svými smartphony v blažené anestézii, v níž je udržují „nové trendy".