Není však třeba podlehnout tomuto optickému klamu. Velmi brzy se totiž ukáže, že způsob, jakým fenomén pražského jara Schulze Wessel uchopil, respektuje jednak logiku domácího českého vývoje po druhé světové válce jako nezbytného předpokladu snahy o reformu, ale nezapomíná ani na mezinárodní kontext studené války, jenž bohužel českému pohledu na srpen 1968 většinou fatálně uniká.

Koneckonců ani souhrnná připomínka na první pohled známých faktů není bez užitku, protože autor nabízí kontext a souvislosti nepamětnickým generacím zpravidla unikající. Příkladem může být třeba zrovnoprávnění mužů a žen, ke kterému i po legislativní stránce tehdy v Československu došlo. Autor cituje české emigrantky po roce 1968, jež v údivu zíraly na situaci ve vztahu pohlaví na Západě a připadaly si „jako v rozvojové zemi", kde se vývoj o dvacet let opozdil.