Muž v koši na konci jeřábního ramene visí nad hladinou a proklepává kameny v mostní konstrukci. Mosty jsou dneska zřejmě všude problém. Padají nejen v Janově, ale i mezi státy a lidmi. Jako by elektronicky sešněrovaný svět přestal dbát na newtonovskou fyziku a ona se mu začala mstít.

Tělesa nás varují: Bez nás to nepůjde! Hmota nepřestala být hmotou a prostor není iluze, můžeme jej překonat, ale nikdy zrušit. Jen avignonský most si může dovolit vést nikam a skončit v půli řeky. Už tři sta padesát let mu to lidé trpí. Leč Seina není Rhona a Paříž není Avignon. Paříž je město dlouhých architektonických perspektiv, vzdálených cílů a atlas mostních anatomií.

Od autobusového nádraží Bercy Seine vede ke knihovně Francoise Mitterranda přes řeku lávka nazvaná po Simone de Beauvoir. Je jen pro pěší a četné běžce. Připomíná křivku s amplitudami, něco jako grafické znázornění střídavého proudu. Ocelová kostra nese dubovou mostovku a klene se nad řekou od roku 2006. Pravé úhly strohých horizontál a vertikál moderní knihovny, které provokují chodce, aby zlomil jejich nepřístupnost, se ani na vteřinu neblíží pražskému Kaplického projektu. Je tu studeno, i když pálí slunce. A liduprázdno.